Jméno
Jmenuji se maeror. Kdo ale vlastně jsem?
Kdo jsem? Je půlnoc, a já klopýtám po kočičích hlavách zmoklé ulice, trpko je mi, tak trpko, jako když na podzim v moštárně drtí jablka. Svírám se tou vůní a chutí, olizuji si suché rty, které se snaží vyslovit jméno, které je tajné, které je ztracené. Kdo jsem, proboha, kdo jenom jsem? Potácím se ulicí, která mokvá tmou, a je mi hrozivě úzko. Na nároží, v navátém listí, které provinčnímu malíři sloužilo za paletu, když hledal ten správný odstín rezavé barvy, leží dnem nahoru šedavý klobouk. Chci se k němu vrhnout jako neplavec k záchrannému kruhu - možná je můj, možná má v sobě mými vlasy vytetované mé jméno, mé ztracené jméno - ale kroky z uličky od náměstí mne vrhají zpět do stínů. Motám se do mlhy a kouře z komínů, a nebe na mne plivá na střepy rozlámanou noc.
Z uličky vyšla žena, za ní muž. Doběhl ji na rohu pod lucernou, chytil za ramena a otočil k sobě. Plakala. Muž zvedl ruku a prstem se jemně dotkl její tváře, aby setřel slzu, stříbrnou ve světle lampy. Žena poděšeně ucukla hlavou, vytrhla se mu a běžela dál. Muž stál na nároží, a na jeho prstu pomalu zasychalo stříbro. Pak se shýbl a z příbojové vlny listů vyhrabal klobouk, sáhl do něj a vytáhl růži. Překvapeně se na ni podíval a natáhl ruku za ženou, kterou pozřela tma vyhřezlá z pozhasínaných oken domů. Růže byla zlomená, upustil ji na zem. Klobouku se zmocnil vítr, objal jej a mrštil kamsi do neznámých dvorků.
Jdu k muži - „Kdo jsem?“ ptám se, ale on se na mne dívá jako na malomocného. Chátrám pod tím zrakem, klobouk se určitě válí někde mezi špinavým zahradním nářadím či na mozaice potrhaného betonu a žluklé trávy, a muž zbaběle mlčí. „Mé jméno, mé jméno!?“ žebrám, a kolena mých kalhot okamžitě nasávají špinavou vodu kaluží, z nichž se valí mohutné řeky prchající mezi železné kostice kanálů.
Kdo jsem, kdo vlastně jsem? Prohledávám kapsy - třeba mám kapesníky s monogramem, ale mé kapsy jsou jen maëlstromem času, maličkou vývěvou ze skříně kabinetu, kapsy jsou prázdné, a Bůh, k němuž bych se ze zoufalství modlil, již dávno nežije, spláchnutý tridentským sněmem do stránek liturgií.
Bloudím městem, bloudím a chodím dlouhou štrekou snad dvacet tisíc mil, jež nejsou pod mořem. Měsíc se blíží ekliptice, má tvář je pod ním vosková, a z kašny smrdí chaluhy. Kdo jsem? Vzlykám a pěstmi mlátím do oblohy. Všechno je, zdá se, marné. Půlnoční východ slunce mi uhlem po tváři kreslí smuteční tetování, a ten můj přeodporně věrný otazník zašmodrchává každičké nespolknuté slovo do polí svízele, z nichž nelze vyjít ven.
Pan Verne se na mne šklebí z kašny, a jeho tvář, ach bože, jeho tvář se mění. Zrůdně se nad mou hlavou sklání s hlohovým úsměvem boha Pana, s kabalistickým čelem Herma Trismegista, sklání se, jeho žilkované oči hoří, sklání se jak bretaňský kněz nad lůžkem chlapce Tristana, na smrt nemocného láskou, jenomže není snad mé jméno také láska?, sklání se a drmolivě sípá: „Plachty... plachty jsou černé, pane!“ Mé jméno! Proč jenom neřekne mé jméno!? Dívám se do kašny a vidím jen skleněného lva. Všechny ty pomatené tváře se scvrkly do měděných mincí, úlitby za štěstí, možná i za naději. Žádnou minci do kašny neházím - nechci se vrátit.
Tak dlouho jsem již zoufalý. Ptal jsem se v duchu zbitých loutek, jejichž hlasů jsem byl pánem, dlouze jsem hučel do třešňových tváří, z nichž zraky dětí sedřely anilin, jenomže zjistil jsem pouze, že čas nezlomím přes koleno, ani to mlčení. A stále nic, nic, jen zvony svaté Kateřiny, a klatba, která je horší moru, která je horší nežli pláč.
Vzpomínám si - bylo půl šesté, držel jsem v ruce žlutý papír, vypadal jako dopisní. Pak jsem jej vypustil z rukou, vdýchl mu život, nechal jej letět, zachránil před žehem biblioték jak hodný strýček Mesiáš, jenže sám v sobě sebevrahem, úspěšným studentem medicíny, který si právě amputoval jméno. Jeho padavý let vidím stále před očima, marně se snažím zavřít víčka, protože nejsou oponou, jen promítacím plátnem, zrůžovělým studem. Kdo jsem? Porodní bába vlastní sudby, samozvanec trpící výčitkami za onen předčasně podzimní moment. Kdo jsem, kdo vlastně jsem?
Motám se ulicemi zmítaný strachem a posedlý myšlenkou cokoli nalézt - pro sebe. Dobrat se cíle - ať je jakýkoli. Kdo jsem? Ztratil jsem vlastní jméno, a to je jistě hřích. Já vím, místopis rozloučení ovládám dokonale díky své dávné lásce ve znamení Štíra, ale jméno, své jméno opustit, či být jím opuštěn, je něco, co ani málo neznám, nač nejsem připraven.
Dobývám promrzlé zákopy nočního baru a poroučím si víno. Topím v něm pravý ukazovák, dusím póry pokožky a čekám, zda nevstřebají víno - pak bych byl Vavřincem. Nic, nic, jen jízlivé poznámky z té plešaté hlavy za barem. Málem ho nazvu zlodějem svého jména, prostě jen tak, najednou a eruptivně - ze zloby, ze strachu a ze zoufalství, jenže on by to, blažený ve své identitě, nepochopil. Vkládám prst do dlaně - víno stéká čárou života, kape na bílý ubrus, a ta vráska v mé dlani se náhle prodlužuje a červená, jakoby jí projel ostrý nůž, a já z ničeho nic věřím, že budu žít věčně. Ostatně - hrobník mi řekl, že bez jména se umřít nedá - vždyť jak by mne potom pohřbili!? Kdo tedy jsem?
Nemohu si vzpomenout, kdo jsem. Ptal jsem se na své mládí, cínové vojáčky v krabici na půdě. Ptal jsem se v krámě - stařičká sousedka by řekla magacín - ale cín není, snad v Bolívii vytěžili doly. Nikdo nic neví. Nebo mi nic nechtějí prozradit. Barman mi strká účet, jenomže já vím, že je to telegram. Luštím ten tajný kód pravidelných čárek, hledám tiché znamení, hledám a nenacházím. Kdo jsem? Má paměť, tolikrát až bolestně a nemilosrdně přesná, je nyní k uzoufání prázdná. Barman se na mne dívá očazeným sklíčkem - proboha, zase to zatmění, hrozivá tíha rostoucí na ramenou. Ta prázdnota je ve mně zakleta mocným kouzlem voo-doo, a já neznám protilék.
Asi jsem usnul - zdál se mi sen. Říkali mi: „Jsi malý chlapec, muchacho. Nic pro nás neznamenáš. Nemáš jméno.“ Vzali do dlaně bílé chmýří a odfoukli ho do údolí. Ukázali mi: „Podívej, tohle má větší cenu.“ Chtěl jsem se dívat, najít tu pravdu, ale chmýří se ztratilo. Vydal jsem se do hor a pozoroval ptáky. Laskavě hovořili, a já jsem létal na zvucích těch slov. Jednou jsem sešel dolů a začal tvořit slova, ale lidé si pouze významně přichystali chmýří do dlaní a hovořili cosi o ceně. Skočil jsem a letěl - ptáci mne učili. A pak jsem slyšel volání: „Jsi malý chlapec, muchacho. Nemáš jméno. Nic pro nikoho neznamenáš.“ Něco ve mně umřelo, vítr mě vzal. Pak jsem se probudil. Raději jsem utekl ven z baru, od té hrůzy, do ještě větší hrůzy tiché a prázdné noci.
V parku mží, a nad opelichanými stromy tuším v mracích světelná návěstí hvězdného nebe. Cítím se podlomen jejich pýchou, která je ale falešná, protože to my jim dali jména co akt milosrdného zrození, jež nyní nejsem schopen zopakovat. Kasiopea se mi směje a hladí si nocí těhotné břicho. Jméno je kód, a kód je tajný.
Chci prosit, podplatit taxislužbu hlasů, stařičký telefon stojící na nároží, jenže již nemám jedinou obroušenou pečeť mince, kterou bych vhodil do černé komory, do žaludečního traktu lesklého kovu, náhražky za dotek. Kdo jsem? Když si dám falešné, špatné jméno, tak budu zavražděn, a zbyde někdo jiný. Schoulený v tabernáklu budky přikládám alespoň sluchátko k uchu, a k mému úžasu se na mě jako z chrliče vyvalí úlomky cizích slůvek, zakletí existence, hned ztracená pojmenování. „Pomozte mi...,“ naléhám do té změti, sevřený pod klenbou obtěžkaných slov, hlavu k prasknutí. „Kdo jste?“ ptá se mne ženský hlas, a moje mlčení se nese snad sedm tisíc verst. Pravé ucho mi zalehlo. Kdosi jiný šeptá: „Kameny stojí uprostřed strniště, uprostřed kosmatého větru, v sevření ryzí hlíny.... mlčení, mlčení a řeky jsme zdědili.... aby se oheň rozhořel, zdánlivě musí uhasnout.... tak zapal oheň, chuť, a peří zakopej!“ „Kdo jsem? Kdo jsem?“ I hlas mi zalehl. Vzdálená kakofonie hlasů umlkla, a já jsem nahý v ohnisku cizích stetoskopů, tak zrůdně schovaných za spirálou času, za stříbrnou spirálou pletence černého sluchátka. Nic. Mí potenciální vrazi mlčí.
Odcházím z nároží, dlouhým krokem se vytrhávám z té šalebně mytické blízkosti jiných hlasů, klopýtám pod mansardami nachýlených domů, určených k demolici, jen pryč, pryč do naprosté tmy. Oproštěn od záchytných bodů, trigonometrických souřadnic, zbavený jména, nevím, zda-li mě chtějí popravit. Možná to dávno udělali. Jazykem ohmatávám tmu a cítím sůl a šalvěj s mátou, zhluboka dýchám, až je mi odporně. Chci začít křičet, abych snáz přemíchal věštírnu vykládacích karet, pískání delfských delfínů, svět plavce Kolumba a štukovaný děs ztracené minulosti, abych snáz vytušil svázané souvislosti, prolomil ozvěnu a druidské rituály, povznesl javorový stín do strání Kopet Dagh, ale nemám nic, na co bych navázal. Nemám jméno. Nemožné zůstane nemožným.
Kdo jsem? K hledání chybí indicie, k tajemství jednoty počátek, nula - ne bod mrazu.
Jednou se všechno dozvím. Dozvím se jméno, dozvím se bydliště. Svět určitě existuje, jenom ho musím najít.
Kdo jsem, kdo jenom jsem?
(podzim 1993)