Ego
(Samuel Beckett - Texty pro nic - IV.)
Kam bych šel, kdybych mohl jít, co bych byl, kdybych mohl být, co bych řekl, kdybych měl hlas, kdo to tu mluví a nazývá se já? Odpovězte holou větou, ať někdo odpoví holou větou. Je to týž neznámý jako vždycky, jediný, pro nějž existuji, schoulený ve své neexistenci, v jeho neexistenci, v naší neexistenci, tady je ta prostá odpověď. Nenalezne mne usilovným přemýšlením, ale v žití a ve zmatku - ano, v žití, ať už si říká co chce. Zapomenout na mne, nevnímat mne, jistě, to by bylo to nejmoudřejší, a on se v tom vyzná. Proč z ničehonic ta laskavost po tolikerém přehlížení, dá se to snadno pochopit, to on jen tak říká, ale nechápe nic. Nejsem v jeho hlavě ani kdekoliv jinde v jeho starém těle, ale jsem tu přece, s ním, a odtud ty zmatky. Mělo by mu stačit, že mě nenašel přítomného, ale ne, on chce, abych tu byl, v nějakém tvaru a v nějakém světě, jako on - chtě nechtě - já, který jsem všecko, stejně jako on, který už není nic. A když se mu zdá, že nemám bytí, míní, že to jsem zbaven bytí jeho a naopak, bláznivé, bláznivé, ano, vždyť on je blázen. Ve skutečnosti mě hledá, aby mne zabil, abych byl stejně mrtev jako on, mrtev jako jsou mrtvi živí. To všechno on ví, ale vědět, to k ničemu není, já tohle nevím, já nevím nic. Rozumování si zakazuje, ale vlastně nic jiného nedělá, a k tomu chybně, jako by to mohlo někam vést. Domnívá se, že breptá, domnívá se, že breptáním se zmocní mého ticha, že bude mlčet mým tichem, chtěl by, abych to byl já, kdo ho nutí breptat - toť se ví, že breptá, je to tak. Každých pět minut vysype příběh a tvrdí, že to není jeho příběh, řekněte, jestli to není mazané. Chtěl by, abych to byl já, kdo mu brání, vůbec mít nějaký příběh, samozřejmě, že žádný nemá, ale je to snad důvod, aby ho nutil mně? Takhle on uvažuje, docela vedle, ovšem, jenže vedle čeho, to je ta otázka. Nutí mne mluvit tím, že tvrdí, že to nejsem já, řekněte, jestli to není prohnané, nutí mne říkat, že to nejsem já a já přece nic neříkám. To je opravdu sprosté. Ještě kdybych pro něho existoval v třetí osobě, jako ostatní jeho přeludy. Ale ne, on si pro své já vybral právě mne. Když mě měl, když mnou byl, náramně brzy se na mne vykašlal, neexistoval jsem, ale jemu se to nelíbilo, nebyl to žádný život. Samozřejmě, že jsem neexistoval, a on taky ne, a žádný život to nebyl, přirozeně, tak teď si ten život má, a jestli chce mít pokoj, ať o něj přijde - a to ještě kdoví. S tím jeho životem je to tak, nelíbí se mu, pochopil, že když není jeho, on není on, prosím vás, a tohle se má stát zrovna jemu, to je dobré leda tak pro Molloye, pro malona, to jsou smrtelníci, šťastní smrtelní, ale on, kdepak, ani pomyšlení, aby tím prošel, nehnul se jaktěživ z místa, ten, který je já - uvážíme-li všecky okolnosti - a jaké okolnosti a jakpak uvážíme -, radši tam neměl vůbec lézt. Takhle on mluví - dnes večer -, když mě nutí mluvit, když si promlouvá k sobě, kdy mluvím já, jsem přece jenom já a mé přeludy - dnes večer - tady - na zemi, a hlas, který nevydává žádný zvuk, protože k nikomu nepromlouvá, a hlava nabitá mdlými válkami a padlými, kteří zase vstanou, a je tu také tělo, málem bych zapomněl. Dnes večer, říkám dnes večer a ono je možná ráno a všechny ty věci - jaképak věci - kolem mne, nebudu už je popírat. Už není proč. Jestli je to příroda, možná, že jsou to stromy a ptáci, jde to dohromady, voda a vzduch, aby vše mohlo pokračovat, o podrobnosti nestojím. Možná že sedím pod palmou. Anebo je to pokoj s nábytkem, všecko, čeho je třeba k pohodlí, jen slabě osvětlený, kvůli té zdi před oknem. A co tu dělám, mluvím, dávám promlouvat svým přeludům, nikdo jiný tu není, než zas já. Musím také mlčet a poslouchat, a slyšet zvuky tohoto místa, zvuky světa, vidíte, že se snažím být rozumný. Tak tohle je můj život, proč by ne, je to přece jen život, když se chce, když už se mocí mermo na tom trvá, nebráním se tomu - dnešního večera. Tam, kde je slovo, se to prý bez života neobejde a není třeba příběhů, příběhy nehjsou předepsané, nic než život, to je právě ten můj pmyl, jeden z mých omylů, za každou cenu jsem chtěl mít příběh a on zatím stačí samotný život. Začínám dělat pokroky - bylo na čase -, nakonec budu ještě umět držet hubu - nepřihodí-li se něco nepředvídané. Ale co ten, co chodí sem a tam, co mění místo - sám od sebe - i když se mu nic neděje - ten tak, ten zrovna. Já zůstanu tady, vsedě, když zrovna sedím, často se cítím vsedě, někdy vstoje, buď to nebo ono, a někdy taky vleže - další možnost -, často se cítím vleže - možnosti jsou tři - anebo vkleče. Důležité je být na světě, na pozici tolik nesejde, hlavně být na této zemi. A dýchat, víc se nežádá, není povinné bloudit a něco brát taky ne, člověk se dokonce smí mít za mrtvého, s jednou podmínkou, že na to upozorní, o liberálnějším režimu se člověku ani nesnilo, já vlastně nevím, já nesním. Za těchto podmínek je zbytečno předstírat, že jsem jinde a někdo jiný, i tak, jak jsem, mám po ruce všecko, co je třeba, k čemu, to nevím, já nevím, co mám dělat, konečně jsem zas sám, to musí ale být úleva. Ano, jsou chvíle jako tahle chvíle, jako dnes večer, kdy se téměř zdám jako navrácený možnému. Pak to pomine, pomine všecko, znovu si připadám daleko, mám zas jakousi vzdálenou historii, čekám v dálce na sebe, aby má historie mohla začít, aby se dokončila, a tenhle hlas, ten snad mi ani nemůže patřit. Tam bych šel, kdybych mohl jít, tím bych byl, kdybych mohl být.