Cesty
(Hermann Hesse - Putování - Průsmyk)
Přes statečnou úzkou silničku vane vítr. Strom i keř zůstaly vzadu, je tu pouze kámen a mech. Nikdo tu nemá co pohledávat, nikomu tu nic nepatří, tady nahoře nemá sedlák ani seno ani dříví. Ale dálka přitahuje, touha pálí - to ona stvořila tuto dobrou malou silnici, vedoucí mezi skalami, blátem a sněhem, do jiných údolí, k jiným domům, k jiným jazykům a lidem.
V nejvyšším bodu průsmyku se zastavuji. Silnice tu padá po obou stranách dolů, po obou stranách zurčí voda, a vše, co je zde nahoře tak blízko sebe, nachází svou cestu dolů do dvou světů. Malá kaluž u mé boty stéká na sever, její voda se dostane do vzdálených chladných moří. Zbyteček sněhu hned vedle však směřuje na jih, jeho voda dosáhne ligurského nebo jaderského pobřeží moře, jehož hranicí je Afrika. Ale všechna voda světa se opět sejde, a Polární moře a Nil se smísí ve vlhkém letu mraků. Starý krásný příměr mi posvěcuje tento okamžik. I nás poutníky zavede každá cesta domů.
Ještě může můj pohled volit, ještě mu patří sever i jih. Po padesáti krocích mi zůstane otevřený pouze jih. Jak tajuplně stoupá jeho dech z modravých údolí! Jak mu tluče mé srdce v ústrety! Z jihu zavane předtucha jezer a zahrad, vůně vína a mandlí, stará pověst o touze a cestě do Říma.
Z mládí ke mně dolehne vzpomínka jako volání zvonu ze vzdálených údolí: nadšení z první cesty na jih, opojné nadechnutí syté vůně zahrad u modrých jezer, večerní naslouchání dalekému domovu za pobledlými sněhovými vrcholky! První modlitba před posvátnými sloupy starověku! První zasněný pohled na šumící moře za hnědými skalami!
Již nejsem tak uchvácen, nedychtím po tom, abych ukázal svým milým krásnou dálku, abych dal průchod svému štěstí. V mém srdci již není jaro. Je léto. Pozdrav dálek mi zní jinak. Jeho ozvěna v mých prsou je tišší. Neházím klobouk do vzduchu. Nezpívám píseň. Směji se duší, očima, celou kůží, a vnímám stoupající vůni země jinými smysly než kdysi, jemnějšími, tlumenějšími, vyostřenějšími, vytříbenějšími, i vděčnějšími. To vše mi teď patří víc než tehdy, hovoří ke mně bohatěji a ve stovkách odstínů. Touha a uchvácení mi již nezastírají dálky barvami ze snů, oči jsou spokojeny s tím, co je, neboť se naučily dívat. Svět od té doby zkrásněl.
Svět zkrásněl. Jsem sám, a netrpím tím. Nepřeji si nic jiného. Jsem hotov nechat se sluncem spálit. Toužím uzrát. Jsem připraven zemřít - a znovu se narodit.
Svět zkrásněl.