Pavel
Pavel byl páteří města a také jeho žaludkem. Táhl se sobotním ránem napříč náměstím se silonovou taškou hozenou přes rameno a jestli o něčem přemýšlel, měl to být na dlouho poslední klidný monolog, který sám se sebou vedl. Teprve když pohlédl do tváří davu čekajícího na otvíračku, došlo mu, jak krutě se dnes zapomněl, když nešel po parkánech.
Pavel byl totiž ikona, a od té doby, co ho natáčela rakouská televize, jak srká polívku u kašny, aby mohla vysílat autentické záběry z života v totalitě, ležel většině lidí v žaludku, protože my byli bestie, které ho vyštvaly na ty kamenné stupně. Jenže on prý jedl psy, kteří zběsile štěkali na dvorku jeho baráku kdykoli šel někdo kolem. Aspoň tak se to povídalo.
A teď stál tváří v tváře chlapů znuděných dlouhým čekáním a odmítal přiznat flašky, které podle nich táhl v tašce dlouhému víkendu v ústrety. Neukážu a nedám, ale věřte nepiju, rozhlížel se prosebně.
Kecá, řvali rozradostnění občané a doufali, že ho konečně na něco nachytají. Chlastá a žere psy! A bylo to v těch kostkách zapité, zasákl ten křik do dlažby, a nikdo, nikdo se nenašel, aby pozvedl hlas a řekl: Neřvěte, blbouni, jenom žere psy, ale pít jsme ho neviděli.
Chlastá a žere psy! řvali lidi, Pojďte ho hodit do kašny!
A byl to křest jak má být, opravdový křest, a vody byla ledová, aby si pamatoval ten šok, aby nepochyboval nikdy o tom, že byl pokřtěn, takže konečně doopravdy žije. Teprve teď. A stejně tak klidně může chcípnout, teď už ano, teď už má věčný klid.
Ale to už z kostela v rohu náměstí odbilo dopoledne desátou, a tak se všichni nahrnuli do otevřených hospod zapít to velké vítězství.
Pavel byl páteří města a také jeho žaludkem, natrvalo měl propachtované místo na úbočí kašny, kam se pokaždé svezl ze svého kola, a odkud byl schopný celý den pozorovat a pro sebe glosovat dění na náměstí. A patron havířů stojící na sloupu vprostřed kašny byl asi vcelku solidní, protože tam Pavla klidně nechával. Teď byla páteř města zlomená, s bílou tváří tam seděl splihlý muž, který jedl psy, aspoň tak se tomu věřilo, a to je vlastně totéž, ne?
Něco mne ale mátlo, a tak jsem to nakonec stejně zkusil: Co je s vámi, člověče? Přece o nic nejde, když víte, že to není pravda. Nechte mne, vycenil na mne z mokré tváře zuby až podezřele hezké na to, že bydlel v té plesnivé ratejně u mlýnského náhonu, a o jeho čistotnosti asi nikdo ve městě nepochyboval.
Možná má vzteklinu, přemýšlel jsem chvíli ve zmatku, protože jsem v ten moment vůbec nevěděl, jestli se nepřenáší i bez kousnutí, pouhým pouhým! jsem si říkal pojídáním nakaženého masa. A jestli se může přenést křivým pohledem, to jsem si říkal ještě ve chvíli, kdy jsem už vcházel za ostatními do stěstnané hospody ve stínu kostelní věže.
Dej si ještě, říkal ten vousáč z pily, ale mně to najednou došlo. Byla to rána, jako když vyjdete ze sklípku do odpolední Pálavy černé sluncem. Najednou mi to došlo a já si ještě nedal. Po třech malých rumech jsem si totiž nějakým záhadným vnuknutím sedmého piva uvědomil, že od teď může Pavel cokoli, protože všechno, co se stane, tímto dopolednem padá na jeho vrub, na jeho oprané triko, na jeho triko, jestli nějaké ovšem nosí pod flanelovou košilí na žaludku města. A co víc on, s ještě mokrým glejtem místního notorika a požírače psů, což bylo veřejně odhlasováno drtivou většinou těch, co o opilství ví své, a v hospodských guláších vstřebali rovněž všelicos diskutabilního, on byl tímto ránem pasován na roveň obecního blázna, a tudíž z obliga. Byli jste voli, pánové, když jste to dopustili. Když jsme to dopustili, opravuji, protože co na tom, že já se jenom díval.
Že bylo ten den pivo nějak dobře točené, nakonec jsem si stejně dal. Byli jsme voli, pánové. Do smrti budeme zvracet u javorů zprzněných technickými službami a toužebně si budeme přát, aby nás při tom nikdo neviděl. Do smrti na nás břichobol dolehne pokaždé, když z hospody půjdeme přes náměstí, odkud se na nás bude dívat s rovnou páteří havíř na sloupu vprostřed kašny Pavlovýma očima. Byli jsme voli, pánové, a teď to budeme muset pokaždé žrát místo hostií, místo těch našich kulatých oplatek pivních tácků. A budeme to muset strávit.
My jsme ten podebraný žaludek města, protože jsme si tak vybrali. Svoboda je svině, pánové, Pavel si totiž taky vybere, a protože je bez viny, jednou večer ho najdou spokojeného ležet v náhonu dolů tváří. Svoboda je svině, pánové, budeme to muset nějak strávit. Nakonec jsem si dal raději ještě několik.
Vždyť je to jedno. Už teď mne bolí páteř města ohnutá od ustavičného blití.
(27.2.2007)