Návrat bílých maringotek
Seděli na lavičce pod akátem. Muž vyprávěl tichým, uvolněným hlasem, žena pozorně naslouchala.
"Víte, pamatuji si, jak jsem se vracel tehdy z turné; stařičký autobus zastavil na kraji vesnice, vystoupil jsem a pohledem přelétl tabuli se jménem - ano, byl jsem doma.
Proboha, jak dlouho jsem zde nebyl?! Osm let? Asi tak. Kde všude jsem byl, procestoval jsem celý svět, úplně všechny jeho cesty snad nesou stopy po kolech mojí maringotky, kolik zemí jsem viděl a slyšel jazyků, z nichž jsem jediné slovo nerozuměl, ale zvykl jsem si tak žít. Cesty, představení, tvrdý trénink, cesty, a zase dokola, dokola, snad třistapadesát dní v roce. Nikdo na vás nemá čas, a vy nesmíte mít čas na nikoho; vždyť zítra se jede dál, jede se pryč, a není možné za sebou nechávat příliš mnoho.
A najednou jsem stál na vršku nad vesnicí, začínalo jaro, vůně země vyzývala a lákala na cesty, ale já měl cest dost, a stál jsem a stál, čichal tu ostrou vůni, kterou jsem nikde jinde necítil, stromy už měly svěže zelené malé listy, ptáci nad rozoraným polem, potok zpěněný na kamenech, vítr ve vlasech a podivný nápěv nesoucí se nad krajem. A já tam stál, všechno to jsem vnímal, autobus už dávno odjel, a já se bál podívat na náš dům, bál jsem se toho, zda se bude z komína kouřit.
Kolem šla mladá dívka, žlutá sukně se míhala kolem kotníků štíhlých, již opálených nohou, a prsty přesívaly jemný prach u mezníků; a já ji zastavil a políbil a dal jí tu kytku, kterou jsem měl pro maminku, a ta dívka se začala zvonivě smát, až musela zaklonit hlavu, a ten smích stoupal nahoru k bílým oblakům, až i ptáci umlkli a nadšeně poslouchali, a ona si pak jednou rukou srovnala rozcuchané vlasy, a v tom pohybu byla radost ze života a lehká, úmyslná nedbalost a veškeré ženství. Pak odběhla vlhkou trávou ze svahu dolů a tančila, a ty její dlouhé nohy se tím tancem dál smály, a všechno vonělo a z komínu stoupal kouř a svět byl krásný. Tak se mi alespoň tenkrát zdálo.
Napřed jsem chtěl běžet za tou dívkou a tančit a stírat rosu a vonět a smát se, nakonec jsem se ale sehnul pro kufr, zvedl ho a nakloněný se vydal úzkou cestičkou do údolí.
A říkal jsem si, že už nikdy neodejdu, že tohle je můj svět, celý můj svět, který mi stačí, ne nic, čemu nerozumím, žádné místo plné cizích lhostejných tváří, nic, co je vidět za okny bílé maringotky. A říkal jsem si, že najdu tu dívku a každý den ji budu líbat a nosit jí květiny, a ona se pro mne bude smát. Nikdy ji již neopustím, jen když půjdu na pole rozorávat hnědou půdu nebo se podívat do sadu, jak kvetou jabloně.
A děti budeme mít, já jim budu vyprávět o světě a budu se pro sebe usmívat jejich doširoka otevřeným očím, plným úžasu. A pak se budu bát, když i ony budou chtít ten svět ochutnat; budu se bát, ne toho, že se ke mně nevrátí, ale že by mohly přijít o ten pocit návratu, protože to je snad jediný důvod, kvůli kterému stojí za to se navzájem opustit. Vždyť z cesty jsou nejdelší dveře, které před ní musíme otevřít.
Večer bych chodil se sousedem do hospody, vynesli bychom si orosené sklenice do teplého podvečera a usedli před čerstvě obílené stavení na lavičku; a v lípě by dohasínalo slunce, malá okna by se postupně rozsvěcela, a my bychom poslouchali hlasy z hospody a mlčky se na sebe podívali, usmáli se, upili zpod bělavé pěny a mlčeli a mlčeli...
A pak by jednou jela po silnici bílá maringotka, za ní další a další, za nimi by se táhla známá vůně manéže a tajemství, které se každý večer i pro vás může odhalit po roztažení plachty, a piliny - čerstvé, voňavé piliny. A já bych sedět na lavičce, díval se do hvězd a vzpomínal na ty roky. Chvilku snad bych se chtěl vrátit, možná bych i vstal s tím, že zavolám - Počkejte, jen si dojdu pro kufr, stojí přichystaný v komoře! - ale to všechno by trvalo jen malou chvilku, já bych si znovu sedl a usmál se takové pošetilosti, i když možná v koutku oka bych měl slzu, za kterou bych se nestyděl. Maringotky by přehrčely, já bych seděl vedle souseda, který by chápavě sklonil hlavu a tiše řekl - Pojď se ještě napít. A já bych šel. Dlouho bych pil; mladí by se vytratili za hřbitov, kde by si ve stínu vysokých tújí nesměle vyměnili první šeptaná slůvka a polibky, a já bych pil, a pak šel dlouhou lipovou alejí domů a celá vesnice by dávno spala, jen v mém okně by se svítilo, to jak by na mne čekala ta tančící dívka, má žena, aby mi pomohla z kabátu a uložila mě, a pak se ke mně přitiskla a držela by mě, abych jí přece jen neutekl, a já bych se ze spaní usmíval a... a víte, že?"
"Ano, já vím. Ale vy jste za tou dívkou neběžel a nevzal si ji a nechodil se sousedem na pivo a neviděl bílé maringotky..."
"Ne. Došel jsem k našemu domku a zkusil trochu rezavý klíč. Nešel do zámku. Tak jsem klepal a čekal a klepal, až přišla otevřít úplně cizí žena a řekla mi, že tam bydlí už pět let - od té doby, co maminka umřela.
Šel jsem pomalu do kopce, a kufr v levé ruce byl najednou příliš těžký, nechal jsem ho tedy stát na silnici a došel na vršek, otočil se a díval se na vesnici a snažil se nevidět ten úzký proužek kouře stoupající ze známého domku. Díval jsem se a najednou jsem ve vlasech necítil žádný vítr, neviděl zelené listy a rozoraná pole a zpěněný potok, také dívka zmizela kdesi... kdesi v životě, a ta úzká řádka setřené rosy z trávy se ztratila, a s ní i moje květina a můj polibek a její smích a tanec, její tanec, vířivý tanec žluté sukně kolem opálených kotníků.
A já si sedl na zašlý, napůl vyvrácený mezník, a plakal a čekal, až přijede starý autobus. Koupil jsem si lístek, usedl na sedadlo a už se neotočil zpět za kufrem, v němž byl celý můj život a celý můj svět, který jsem domů přivezl, a kufr se zmenšoval a zmenšoval, usedal na něj prach; pak přišla zatáčka a klesání, a horizont se měnil a obzor byl náhle neznámý, a já jen seděl a okno autobusu se změnilo, až vypadalo jako okno maringotky, a já věděl, že už nemám, kam se vrátit, a tak jsem..."
"Promiňte, ale je konec vycházek, musíte se vrátit do pokoje."
Muž vstal a vykročil za zřízencem po pískem vysypané cestičce. "Přijdete zase?" obrátil se ještě k ženě, a aniž by počkal na odpověď, odešel k bíle natřené, vysoké budově. Také žena se zvedla a zamířila na druhou stranu.
Na autobusové zastávce sklopila hlavu a vzpomínala na to, jak jednou dostala květinu a polibek, a pak se smála a běžela orosenou loukou, ale v srdci tehdy cítila neklid, který narůstal s tím, jak dlouho čekala. Jenže ten muž se již nikdy neobjevil, ačkoli chodívala nějaký čas na kraj vesnice, kde za posledními domky zastavoval stařičký autobus. A vzpomínala na kufr, který stojí neotevřený v koutě komory. Pak si povzdechla a přemýšlela, zda dnes její muž půjde se sousedem do hospody, a zda mu bude muset pomáhat z kabátu, i když pro něj žádné bílé maringotky kolem nepojedou.
Přijel autobus a řidič se divně podíval na ženu v žluté sukni, které se leskly oči. Sedla si na sedadlo a neotočila se zpět; a bílá budova se zmenšovala a zmenšovala, a pak přišla zatáčka a klesání a autobus sjížděl do jakéhosi údolí a dál a dál a dál...
(15.4.1995)