Ještě neprší
Ještě neprší. Jdeme pomalu polní cestou k mostu, Lída pobíhá loukou kolem nás, a jen občas se její hřbet vymrští nad neposekanou trávu a přerostlé stonky krvavce. Snad od toho hrabání zase nebude mít v zimě problémy jako vloni, kdy se jí zablokovala páteř, a dva týdny to vypadalo, že nejspíš umře. Měla by se šetřit, ale víte, jak je nemožné poručit nevychovanému jezevčíkovi.
Ještě neprší. Možná dojdeme až k lesu, ale když se tak dívám na nebe nad strání plnou pomalu hnědnoucích třezalek a pecenů vonící mateřídoušky, nad strání plnou pupav, vztyčených divizen a chrp, které nejsou ani zdaleka tak modré, jak je líčí dětské knížky, ale spíš profialovělé, jakoby se nakazily od nedalekých zvonků, ale když se tak dívám na nebe, mám pocit, že u rybníčku za Moravů chatou otočíme, a budeme rádi, že se stihneme vrátit s prvním poryvem větru.
Ještě neprší. Jdeme těsně vedle sebe, takže se naše boky občas srazí, občas tvé opálené stehno sdílí společný pohyb s mým, občas se kousek vzdálíme snad jen proto, aby se naše těla mohla zase najít, aby se musela najít, aby jako dva posunované vagóny pendlovala mezi opuštěním a návratem. Pravou rukou tě držím kolem pasu, abys mi neodjela.
Ještě neprší. Dívám se na myš zalisovanou do vyjeté cesty a přemýšlím, zda jsme ji přejeli my, nebo jestli nestihla utéct před Pepovým autem. Jí už to asi nepomůže, už jí pomáhají brouci a mouchy, takže zítra tu najdeš maximálně pár ztmavlých jitrocelových listů. Zítra bys je tu mohla najít, ale ty si nestíháš všimnout, že tady nějaká myš nedorazila ani ke konci prázdnin, stejně jako ten trnkový remízek před kukuřičným polem, který kdosi vykácel a vypálil, takže starý, bleskem rozčísnutý kaštan se vzpíná z horizontu ještě víc než dosud.
Ještě neprší. A jak jdu ponořený do těchto myšlenek, úplně mě zaskočí tvoje otázka: "Víš, co mi schází?" Napřed si ani neuvědomuji, na co se ptáš, ale když ti chci odpovědět, zjišťuji, že to asi nebude začátek letně romantické konverzace. Po tak urputném mlčení určitě ne. Ale ať se snažím přemýšlet sebevíc, stále nejsem přesvědčený, že jsem našel ten správný klíč, odpověď, která by včas zarazila dialog hrozící poničit poklidné odpoledne. Asi budu muset odpovědět. Ale co ti může chybět, proboha? Doby, kdy jsme se z podobných víkendů vraceli sice špinaví a čpící po ohýnku v trávě, ale šťastní? Kdy jsme lehávali vedle sebe pod spodními větvemi rozsochatých stromů a počítali Perseidy, dokud nás nepřemohl spánek nebo chuť se milovat? Dokud jsme se ještě vůbec milovali, protože já jsem mohl a ty chtěla, anebo opačně? Doby, kdy jsem chodil domů brzy, protože jsem se těšil na tvoje dlaně vonící moukou a ořechy, na šálek zeleného čaje, na debaty o literatuře a na tvoji radost z nového fíkusu, a protože mne nepohltila práce či má zodpovědnost za moji práci, a protože jsem ještě netušil, že jiné možnosti vytvořit nějaké - jakékoliv - dílo mi budou upřeny?
Ještě neprší. Dvě vteřiny mi stačí na nalezení této odpovědi, odpovědi, kterou nesmím vyslovit, abych nerozpoutal něco horšího, než co se na nás chystá tam nahoře, abych snad nerozvalil naše životy, jenomže to už vím, že právě tu ti řeknu. Nemohu si pomoci, ksakru, vím, že zítra, co zítra, za pět minut budu zase chtít vrátit všechno zpět jako nepadnoucí svetr z objednávkové služby, ale musím, alespoň v takovémto dni musím být upřímný. Nadechuji se k odpovědi, i když přitom už sám sebe proklínám, ale ty se ke mně otáčíš a opakuješ: "Víš, co mi schází? Bylinky. Musím si ještě nasušit nějaké bylinky na zimu, ať mám co dát do čaje, a taky nějakou výzdobu abych udělala."
Ještě neprší. Když se teď otočíme, možná se ještě vrátíme v pořádku.
(17.8.2005)