Střepiny města
Všechno to nezačalo tichem...
Rejdaři čekali u dřevěných mol
Na dlažbě zjizvené skvrnami po rybách
A stožáry jejich vraků
Byly odkázány zemi
Nechvěla se.
Nebyla jak zoufalci
Kteří čekají na osud
Na zítřejší vítr
A trpí nespavostí
Slyšel jsem odkašlání
Pomlku
Epitaf
A začal dýchat břinkavě.
Tulákům odkázal šedobílé slunce.
Teď doufám
že nenašli v tom sentiment -
Ale tehdy...
Prostě jsem se bál
Nechvěla se.
Slyšela vábení za linií ohňů
Vyváté na půl žerdi
Hrst nabídnutých veršů
Dala jí zmizet do kraje
A pochopit
Že svoboda člověka
Že není symbol hada
Přimhouřila oči
Zahustila svět
A odhodila hlas i ozvěnu
Co staré haraburdí.
Střepiny města
Nechvěla se.
Jen byla zmatená a roztrpčená
Dotčená
Dotekem neznámého
Až byla nehezká
Musel jsem zrušit zákony
A prosit:
Pojmenuj mne!
A ona řekla -
Léčivý oheň
Ponorná říčka
Projekce osudů
A hlas i ozvěna
- A stejně nic
Nic z toho...
Samota není absolutno...
Utekla a nechvěla se
Pod oknem ležely střepiny města
A jejich part
Byl o mně psaný šibolet...
Probudil jsem se sám
A ona nechvěla se
Probudil jsem se sám a zpoceně jsem křičel.
Vždyť přece -
Všechno to nezačalo tichem
(2.3.1996)