Přezimování na sněhu
Netrvalo dlouho
A téměř si nepamatuji
Na hmatatelnou oblost lysého kamínku
Který jsem hledal na tvé šíji
Který jsem znával povrchně
A hladil necitlivě
Nevím
Vždyť třeba byl jen vymyšlený svět
Devonských mýtů
A maškarní rej kroužící kol ohňů
Ve snaze dosíci
Své pomatené krevní msty
Na rozoraném podzimu
Jak šířilo se ticho
Svět usmyslel si zaprodat sám sebe
Všechno, co dosud neumřelo
Rodí se znovu
S chvěním
Pod zvědavými pohledy
Zarostlých tmavých faunů
Předjarní vrána otáčí se
A ničeho neslyší.
Než její duše je tak malá
Že téměř není
A přesto padne jí tak dobře
Jak nahatému kabát zateplený
Ohřátý Bohem, který krvácí
Palčivou lidskou krví
Tady ležím
A kdoví, jestli spím
Za staženými roletami...
Ty kvílíš vedle mne.
Je zima
Ta cesta, jež nás čeká
Bude bloudivá
Odlétli ptáci do dáli
Za vránou
Za pocelovanou zemí.
Já sám chci vydechnout až v hlodašovém houští
V severu
V zimničných propletencích větví
Mluvil jsem k sobě
Abych sám sebe ujistil -
Živ jsem
Živ
Tmu stačilo jen nazvat nocí
A tajemství pouhým číslem devět
A ornamenty tesat do průčelí tváří
Aj!
Kradl jsem jako každý zloděj
- Ale věřte -
Ze strachu!
Zima je truchný kostižer
A já se v ní ukrývám
S pevnými prsty
S nevraživou vášní
S posledními kroky
Hluboko
Do prázdné alkovny
Svlékl jsem samotu
A železa sevřela mi ruce
A rozdrásala
Do ran později zanícených
Krev tryskala
A ty dychtivě ji sála
Hltala
A svíjela se
V pelíšku zamrzlého sněhu
Jenomže já -
Já zůstal nachýlený -
Bezelstně z lásky popostrčen
Do hříchu bezčasnosti
A za vidinou
Bývalých mojich pramenů
Sníh - naříkám -
Sníh uzavřel mi slavobrány...
Ta cesta, jež nás čeká
Bude bloudivá
Tady ležím
A kdoví, jestli spím
Za staženými roletami...
Ty kvílíš vedle mne.
Je zima
(18.2.1996)