Déšť
Rád jsem ho sledoval.
Podél té celé cesty
Jedině on se staral
o hřebeny střech
Jednou jsem jeho ruku potěžkal
A ucítil
Neznámou přísahu
schovanou do své dlaně
Zavázán
Nedokázal jsem říci o nikom
Že pláče
Vždycky to samé
Pozměněné světlo
Vyhlížím z vikýře.
Je sobota, noc.
Kdosi jde alejí
a chvátá
Mohl bych ho zarazit
A obrátit na svou víru
Jako když zatřepáním se skleněnou koulí
Se na domeček snáší sníh.
Nechat ho spláchnout
Nikam
Odnikud
Mlčící ústa.
Ten kdosi prošel...
Zůstal jsem zase sám
Žijící ve svém jméně
S palčivou otázkou
A s nedostižným chtěním
Líbat tě opět
v kapkách
s libostí
Ten kdosi prošel...
Neměl jsem zjevení
A tudíž nevím dál
Zda-li ta zvonkohra tam nad komínem v tmách
Zda-li je Bůh
A nebo
- jenom -
déšť
(2.3.1996)