Zimní den
Vyšli jsme spolu, on a já, vyšli jsme tam, kde za mírnými kopci zapadá mlžné slunce při zimním slunovratu, kde tajemný opar stoupá ze strání, vyšli jsme spolu, vyšel jsem sám, okouzlen obrazy.
Krajinu sevřel soumrak, v navátém listí řádil mráz, roky se slily do jedné příbojové vlny, já vyšel sám a tma mne zajala.
Nic náhle nebylo tak reálné jako můj dávný sen objevit v pouti cíl, vyšel jsem sám a on na mne čekal za první zatáčkou.
Musím se občas usmát při této vzpomínce.
Když začal padat sníh, byli jsme právě v úvalu vzpomínek, které nás pohltily. Jinak jsme mohli použít těch záchytných bodů, kdybych nebyl slepý, kdyby tak - já i on - kdyby tak rychle netály.
Přes první slepé rameno jsem ještě přebrodil, on váhal na břehu, přes první vodu přešel jsem, abych se zase vynořil, abych se poklonil a obětoval, abych se do dna smyl.
Uprostřed rákosí jsem se krčil nahý, uprostřed rákosí a polekaných hus, byla mi zima a byl mi listopad, Vogézy byly daleko.
Pobledlým dopolednem přes zoraná pole jsme, on a já, každičkým krokem stavěli víru, která hned došla naplnění. On věřil a já byl cesta, mokrý sníh bolel přes boty, oba jsme mlčeli, anebo naopak.
Došli jsme daleko, on a já, až k břehům dlouhé řeky, až mezi ostrůvky zdrchané ostřice, došli jsme daleko, voda nám byla nad kolena, ledová, úporně ledová, a v mlze u druhého břehu k holým vrbám tulila se loď.
Svým nedočkavým voláním zčeřili jsme hladinu a vyplašili několik divokých hus, jež prudce vzlétly, zametly tucet vln pod sebe směrem k moři, a pak se ztratily.
Vyšli jsme spolu, on a já, vyšli jsme a mířili pod holé kopce Vogéz, a víc si nepamatuji.
V noci mne budil divný sen, na pohled bez příčiny, ve kterém rozvodněný Rýn strhl nás v proudu o několik hodin dál, jenomže pak mne ženský hlas vytrhl vzhůru za otevřené oči - ležel jsem na zmrzlé zemi zachumlán do návěje listí a on, on klidně dýchal opodál.
Převozník připlul sám v bytelné loďce, byla mi tma a velká zima, bylo mi nevolno, a tmavě šedá masa vln hnala se dál, zdánlivě bez cíle.
Napnuté lano za loďkou drnčelo ve falešném tónu, převozník připlul sám, my stáli spolu, on a já, my stáli spolu na špatné straně, Vogézy byly daleko.
Převozník připlul sám a vítr neustal. Ve dvou, třech slovech, která nás oba zastihla, rychle jsme domluvili daň, nesplatnou návratem, pak přišla záplavová vlna a hovor osiřel. Jen bílá pěna se tvrdošíjně držela na hladině.
Do hloubky té ledové vody jsem se potopil, do nitra uplakaných očí, do nitra tepen svázaných do dvou břehů, do hloubky té vody jsem se až na dno potopil, a v té tmě dole, daleko od Vogéz a křiku převozníka, panovalo stísňující ticho. Voda mi tlačila na víčka.
Otevřel jsem oči - všichni jsme otevřeli oči - až u druhého břehu; rukou jsem svíral příď, že mi až zbělela. Oba jsme měli popelavé tváře.
Na správný břeh jsme vyšli spolu, on a já, vyšli jsme spolu před léty.
V městečku s tichým kostelem s vitrážemi z tabulek čirých skel jsme opustili sníh, nevlídné plískanice, a zkrátili svůj stín.
Místní mnich kdysi před léty snad z pohybů listů ve větru vanoucím od Vogéz vyčetl cesty lidí na stezkách od souvratí, když my jsme odcházeli, on a já, tak bylo bezvětří.