Zastávka v polích
Stáli jsme dlouho na téměř holém vrcholku nějakých kopců bez jména, on tam stál za mnou, a v mých očích stál; oba jsme hledali další cestu, která dál by nás zavedla, která zavedla by nás blíž, k tajemným vrchům Vogéz.
Pod starým dutým kaštanem jsme skrovně posvačili, on a já; on svačil a já se díval kolem a dolů po kraji.
Pomalu, s radostí jsem vdechl tu zem se šťastnou jistotou, že jsem zde kdysi žil, než on se smál, a mně se zatočila hlava.
Pod starým dutým kaštanem jsme skrovně posvačili, on a já; on svačil a já se díval kolem, anebo opačně.
Levé oko mne začalo pálit.
Nad pustým strništěm kroužili ptáci po zvláštních siločárách, vyšel jsem kdysi sám k těm starým vinicím, vyšel jsem kdysi k těm opuštěným dnům, které - pomalu zplanělé - vábí nás, mne a jeho, svým obtěžkaným magnetismem, nejasným příslibem vzácné chuti, která se najít dá jen hluboko pod povrchem.
Z kopce jsme sešli dolů, já i on, až na dno divného polospánku jsme se propadli, pomalu protáhli se spletí šípkových růží a trnek a změtí kořenů.
Bez jediné souvislé myšlenky, já i on, bez mysli, bez těla. Sešli jsme se až dole v úvozu, v kolejích staré cesty.
Když jsem se otočil, tak krajinu jsem nepoznával, když on se otočil, tak nic jsem neviděl, jen neklid tušil za sebou.
Vyšli jsme spolu, on i já, byl napůl podzim, napůl neděle, vyšli jsme spolu, dojít jsem chtěl až na úpatí Vogéz, ke jménu ze staré zašlé mapy, za obzor fantazie, a on mne překročil.
Kráčel jsem dál, on za mnou nebo vedle mne, kameny v mlze klouzaly, vyšel jsem za obzor, vyšel jsem dávno, a teprve když po úbočích směrem k nám začala vzlínat tma, teprve když on ve zřítelnicích objevil otisk soumraku, spolu jsme usedli, on a já, a rozdělali oheň.
Žil jsem ten den v podivné výduti času, sycené chardonnay, syrovou vůní kurýrské brašny, tisícem dopisů, které jsem kdysi psal. Obrazem země, o níž se mi zdává.
Dlouho jsem usínal, dlouho jsme tiskli unavená víčka, dlouho je svírali, ale neznámá síla je rvala od sebe a nutila nás hledět vzhůru, oči nám slzely, a kolem nic, nehmatné ticho, jen nad hvězdami byla černá tma.
V noci jsem viděl zvláštní zář, on tvrdě spal, v noci jsem viděl v dáli hořet úponky staré révy, on tvrdě spal, oba jsme tvrdě spali v té tiché zemi, v jediném místě, jediném čase, myšlence, synergii, v noci jsem viděl zvláštní zář za semknutými víčky; když jsem se probudil, ležela jinovatka, a on mi vařil čaj.
Ke studené zídce, kdoví jak staré, jsem přiložil ucho. Slunce, strohé slunce stálo nízko, teprve svítalo, teprve konečně svítalo, a on nic neslyšel. Mně v uších tlouklo srdce, šuměla prudce krev, vzdálené temné moře. Děsivé moře, jeho otisk, tisíce roků stará zkamenělina, která se zaklínila v záhybu mého vnitřního ucha. Dřív jsem tu někde žil.
Dojít jsem chtěl až na úpatí Vogéz, ale mou mysl zachvátila sněť, a on ji musel amputovat nožíkem, kterým jsme předtím ve staletých sadech v podvečer půlili jablka. Vyšli jsme spolu a on mi tvrdil, že je to důležité. Má mysl voní jablky.