Zastávka v polích 2
Vyšli jsme spolu, on a já, vyšli jsme spolu, ale jako bych šel sám. Dojít jsem chtěl až na úpatí Vogéz, jenomže po cestě jsem si to rozmyslel. On dojít chtěl - i na tom nesejde...
Sen, který v sobě nosím, je asi bez konce, mé cesty bez návratu. A každý závan větru, každičká tajuplná brána bez mého přičinění stává se pobídkou na kroky klidným dnem.
Vyšel jsem dávno až na úpatí Vogéz, vyšel jsem za vším, co jen se skrývá za jménem, vyšel jsem dávno ještě za tmy, vyšel jsem, abych nalezl tu zem, která je uvnitř, bez jména.
Seděl jsem v dlouhé stráni, uprostřed trsů rozkvetlých třezalek, byl jsem tam všude, a on byl beze mne.
Když už jsem konečně našel klid, když už se zdálo, že spokojeně žiji v té pouti za dálkou, za vůní slunce, za chladem kapradin stulených v srdci Vogéz, snad jsem se ztratil, či on mne opustil.
Došel jsem k řece, kterou táhly ryby, viděl jsem svoje ruce, zlomené pod hladinu, cítil jsem šťastný klid, Vogézy daleko. On dělal bůhvíco za mými zavřenými víčky.
Byli jsme oba - já i já - veskrze prostoupeni snem.
Podivnou cestou šli jsme, on a já, prazvláštní cestou; život se hnul a na nízkých zídkách za námi navždy již zůstal připoutaný stín.
Před námi - před každým z nás - leží jen věčné, kouzelné neskutečno.
Laskavé světlo, které se tím dnem prolnulo, zůstalo vteřinu viset na všech hranách, nežli se zvolna ztratilo, abych si navždy musel myslet, že možná to byl sen.
Prošel jsem nebývalým snem v tom táhlém úbočí, z nějž vidět bylo pouze oblaka a stíny. Prošel jsem krásnou zem, aniž bych tušil, že to je naposled. Kdybych tam tehdy zemřel, nic by se nestalo.