Zapomenutý
Kudy jsem kráčel domů tak pomalu, najednou unaveně, po cestách z pro mne nejzazšího konce, nevím, a již si nevzpomenu.
Položím kámen na kopci, na němž jsem kdysi stál, nechám tak aspoň ptákům vzkaz, že blíž jsem se nedostal v šedivém dnu a ani v žádném dalším.
Vítr se otočil společně se mnou.
Překročím stopy staré železnice domů tak pomalu.
Sebe jsem uviděl v té staré studánce ležící v srdci Vogéz, na sebe zapomněl, na své sny, a všechno mezi námi, co náhle zplanělo.
Sebe jsem uviděl v těch mírných stráních sevřeného, svůj otisk, matný dech, a vůbec všechno, co kdy bylo, a všechno, čím jsem někdy byl.
Na zemi pod útlými mraky ležel jsem unaven, zmožen tím naléhavým smutkem, který mne zachvátil neznámo proč, když jsem se otočil. Sebe jsem uviděl, svůj opuštěný stín, který tam zůstal vetknutý v srdci Vogéz, aby v tom místě každého přešlo zamrazení, pak jsem se otočil.
Po křivkách zaoraných polí dal jsem se k domovu.
Sebe jsem kdysi viděl pod kopci Vogéz jak vrostlý sen do měsíčné noci, sebe jsem kdysi viděl v těch krásných představách, které jsem měl, a které žiji, dokud jsem zase neusnul.
Šli jsme tou cestou spolu, kdysi, to ještě jistě vím.
Šli jsme tou cestou kdysi spolu, dokud jsem věřil tomu snu, než jsem se probudil.
Domů se zvolna vracím, a i když vím, že jediné, co je, je teď, cítím tu hroznou lítost nad kroky, které jsem nechal za sebou, které jsem opustil v neklidném spěchu za cílem, za klidem v srdci Vogéz, odkud se vracím domů tak pomalu.