Naše tajné místo
Chvíli jsem poseděl pod zkroucenými stromy, které mne zastihly zasněného v polední přestávce s vodou a suchým chlebem a v listech na studené zemi, z které jsem odešel.
Kdysi jsem vyšel za zemí, dojít jsem chtěl až na úpatí Vogéz, a věřil, že dá-li Bůh, bude ta cesta navždy přede mnou.
Kdysi jsem vyšel, a teď se vracím zpět. Aspoň mé nohy sunou se pomalu polními cestami.
Vyšel jsem kdysi potichu. Věřil, že ještě jsou kdesi za kopci ty cesty, které nekončí, vyšel jsem kdysi s ním, a on se mi teď směje.
Vyšel jsem kdysi, a teď se vracím dřív, než přišla smrt. Vyšel jsem kdysi k Vogézám.
Něco se se mnou asi stalo...
Chvíli jsem poseděl pod zkroucenými stromy, nabral jsem dechu do zemdleného těla, a hledal výmluvu, proč ještě chvíli setrvat v sevření země, kterou neznám, a kterou miluji, čím víc ji opouštím.
Kdyby tak on tam tehdy byl, snad by mi odpustil, že jsem se rozplakal.
Šli jsme tou cestou spolu, kdysi, to ještě jistě vím.
Když se teď vracím, vůbec ji nepoznávám: Když jsme tu chvíli seděli pod zkroucenými stromy, byli to on a on, já jsem tu nebyl, a teď tu přebývám.
Hrozně jsem sešel. Vracím se s někým, koho neznám, a on tu nikde není, a všechno ostatní je divně zastřené.