Naše tajné místo 2
Domů se zvolna vracím, pod temným nezastavitelným nebem, holými břízami, a v lehké oranici opadaných listů, sdostatek unavený, abych už nechvátal. Chtěl bych být sám, ale jsem osamělý. On zůstal ležet mrtvý za hradbou Vogéz, anebo s těžkou nemocí, před níž jsem utekl. Možná mne jednou najde, až na něj počkám na našem tajném místě s rozhledem do kraje.
Seděl jsem kdysi na kopci v dalekých Vogézách, s ozvěnou cesty, která mne potkala, a jejíž zvuky zbytněly mi v uších. Seděl jsem kdysi v těch pustých pastvinách, a byl tak alespoň malou chvíli v tichu sám se sebou.
Domů se zvolna vracím v šeptání deště, jde se mi obtížně. Nejsem už doma tam, kde jsem se narodil. Jednou jsem utekl za svým snem, a teď se vracím zpět, jenomže bez klidu.
Seděl jsem na kopci v dalekých Vogézách, zdál se mi unavený sen, a když jsem se mu vytrhl, už drobně mžilo a kolem nikdo nebyl.
Chvíli jsem zůstal tak, s pohledem na hvězdy za sítem holých větví, pak jsem se vydal domů, abych se nerozplakal.
Kolem mne nikdo nebyl.
Večer jsem ulehl do hrubé trávy, kameny byly studené, a hlavu jsem si podložil bylinkami, aby se mi v noci zdálo, kdo jsem a kde se nacházím. Bože, ptal jsem se už v tupém polospánku, což ztratit se je opravdu tak snadné ?
Nikdo tam nebyl, a ráno zase svítalo jen v průhledech potrhané mlhy.