Na dohled
Zas byla půlnoc. Nazítří na mne číhaly tisíce možností, z nichž ale pouze jednu jedinou mohl jsem uskutečnit, a to ne s roztrpčením, že jenom tu jsem měl, naopak s pokornou vděčností, že měl jsem aspoň ji. Jinak by bylo všechno špatně.
Pomalu sebral jsem svůj klid a nevýslovně tušil, že žádná z prošlých možností nebyla lepší víc, protože tehdy žil jsem tam. Pak se mi udělalo slabo.
Z těch kopců kráčel jsem s nesmírným údivem, neboť snad nikdy dřív tak nebyl jsem si jist, že žiji, neboť snad nebyl jsem si vědom prostého zázraku, který jsem každým krokem vytvářel, který byl ve mně, a snad i proto tak dlouho zapomenut.
Kráčel jsem pomalu, s každičkým nádechem vstřebával všechno okolo, nohy mne nenesly. S každičkým výdechem dal jsem se všemu v šanc, s pocitem důvěry, a navždy rád, dokud mne vítr nevzbudil.
Možná, že dočasně ač zapomněl, hluboko cítil jsem prameny překrásného kraje, možná, že dálky lákaly snad právě proto mne, že žil jsem i lásku k téhle zemi, do níž se tiše navracím.
Vogézy zase jsou tajemné kopce daleko.
Za chvíli budu doma.