Epilog
Nikdy mne nenapadlo, že doma budu zde. Dívám se z okna na stranu Vogéz, divně se usmívám. I kdyby zůstal mi ten dar, který jsem zanechal tam v serpentinách u de Grand Bailon, měl jsem jej využít v té tmě, která mne potkala, docela beze zbytku.
Vždyť jsem to přece věděl.
Dívám se večer z okna na stranu Vogéz a v dálce, kterou již nenavštívím, vidím, jak hoří naplavené dříví v ohybu klidné řeky.
Vyšli jsme spolu - on a já - vyšli jsme kdysi spolu, ale teď jsem zůstal sám.
Snad on alespoň dopřeje mi síly, neboť co ve mně doutná, zas musí vyhasnout.
Otočím se a potichu přiklapnu okenice.