Doma
Vyšel jsem kdysi s kuropěním a s mělkou vírou člověka, že on se cestou přidá, vyšel jsem sám, a on tam vskutku byl za první zatáčkou. On vyšel kdysi sám, a já se k němu přidal.
Vogézy... Vogézy byly jen kopce bez jména.
Vyšli jsme kdysi, on a já, vyšli jsme spolu, ale jako bych šel sám. Dojít jsem chtěl až na úpatí Vogéz, a kam chtěl dojít on, jsem nikdy nezjistil.
Až jednou osiřím, až jednou toto zapomenu, usednu přešťastný na závětrné straně lesa a budu se chvíli jenom tak rozhlížet po kraji.
Chvíli jsem chřadl u vidiny cíle; on, on dojít chtěl až na úbočí Vogéz, a já - já nemohl - nechtěl jsem jít dál. Tam někde v dálce, možná už v této stráni, příští krok, možná už někde tam číhá ten vysněný neodvratný konec.
Vyšel jsem kdysi k Vogézám, vyšli jsme k Vogézám, které nyní jsou už téměř na dosah.
Když dnes si projdu - v těch málo vzpomínkách na čas, který bude - šachovou partii políček z kamení a trsů zlatobýlu, necítím lítost, ačkoli život můj zůstal zde. Necítím nic, a každým dalším krokem je to jen lepší.
Půltucet dalších vln přelil se časem přese mne. Snesu-li život, pak nemohu se bát, že by mne dostihl v těch místech, v kterých žiji, a tam, kde končí svítání.
Půltucet dalších vln, světlých a krásných, přešel mne darem, až jsem se rozplakal.
Nakonec jsem se přece jen došoural do Vogéz.