Obava o kámen
Tak rád bych přišel vyrudlým večerem
Po rozkývané režné niti
Vážící skelet tmy
Věky omílá voda kámen
A my to přejdeme ve smutném mlčení.
A když se později probudím ze sna
Cítím tu hanbu
A hněvivě sevřu dlaň
Bojím se také
Bojím se hlasu s nevšední jistotou
Že jednou k břehům moře
Sestoupí skutečnost i sen než přijde noc
A já již navždy týž
Budu tak nízko při zemi
Kdesi za mnou
V tom tušení
Neviděn stojí pouhý obrys
Ale sotva se slunce otočí
Tak jeho stín mi padne do cesty
Delší
Děsivě delší
Náš dech se kdysi zaklínil
A o to víc jsem nyní sám
S bázní a pokorou
Dívám se
Hledám:
Když vyndám kámen z vody
Oschne a vybledne
(16.9.1997)