Přenášení ohňů
I.
Když ke mně došla
Kdosi plakal
- tam -
Šustivá pláštěnka se leskla
Ve vodárenském stínu
Kráčel jsem
Jako potok, když plyne proti kopci
Jako přenášení ohňů
Jak bezvěký vír
Když zívá bránou výkřiku
Svlékli jsme jména
A ztratili v těch tmách
A vše, co dosud kdy jsme měli
A škorpióní jed
Kořeny člověka
Nejspíš jsem myslel na oblaka
A na moře tam, kde se končí svět
A na tlumené spodní rytmy
Veškerých veršování
Některé stromy byly tak nízko...
Vzlykala
A já zapletl se do starých polámaných větví zpražených podzimem
Jak jsem se drápal vzhůru
- jako už tolikrát -
Nahoru za ozvěnou
Teď již se nebojím
A snad jsem ani radost neztratil
Tím tancem na kostech konejšivých.
I slečna učitelka byla dojatá
(Nebo že je mé mládí pryč?)
II.
Nevidomým hlasem četla moje verše
A já chtěl říci cosi.
Chtěl jsem...
Znáte to
Dočetla -
"Ach, ty tvoje dětinskosti věčné -
Láska prý..."
Drobně se usmála.
Proč ale tolik bičovala?
Syčel jsem bolestí do vlastního křiku
A v jediný lament změnil veškerenstvo
A mlčel...
"To nejsou básně -
To jsou vyprávění.
Bezbřehost plynutí a přenášení ohňů
Které jsou zdánlivě vypáleny
To nejsou básně -
Bez hlubších spodních rytmů a bez krokové variace
Zbývají zneklidněné věty
Znějící trochu urputně
A trochu nehotově"
Nabídla cigaretu -
Chutnala odporně
"To nejsou básně -
Jsi básník smutné lásky"
Ach, lásko
Slečno učitelko
Všechno je jinak
Tak prosím - odejděte
Mlčela...
III.
Řekl jsem lež
Řekl jsem nenávist -
Kde budu se nyní léčit z ran?
Dveře jsou dokořán zavřené...
Zradil jsem svůj žal
A opustil poslední noční tramvají.
Zapomněl na své jméno
A škorpióní jed
Kořeny člověka
Sám jsem si zavinil
Své přenášení ohňů...
(19.11.1995)