Nový kout světa
Jsem daleko
A marně otáčím se zpět...
Noční můra usedla na vahadlo zim
A nutí mne zůstat v novém koutě světa
A v prázdných stěnách hotelu
Dost!
Proklatá noci!
Já cítím nebe pod podrážkou
A přitom noční můra pozvolna zašlapává
Mou oranžovou růži
Do povadlých stínů
Bříška mých prstů drásají oblouk noci
A přece -
Z jeviště
Z malého kousku hoblovaných dřev ukrytých za oponou
Zní smutný chvalozpěv
"Je tady někdo?"
Šeptám a hlasivky praskají
Jenom tak nazdařbůh
Pro kyvadlo ticha...
U baru zazvonil telefon
Čas uzavírá svou spirálu do slunečních šperků.
Jediný tak mít a dokázat strhnout oponu.
Jediný klíček z krve
Básníka
Šílence
Ahasvera
Uhasil jsem plamen -
No tak, je čas jít...
Je čas -
Jsem možná ještě dítě
Ale dávný sen je pryč
Uhasil jsem plamen
Na nebi nastala
Půlnoční lodní katastrofa
A já jsem klečel ve stínu barové stoličky
A prosil
Podplácel mistra oponáře
Který již dávno odešel
Naštěstí barman
Muž s věkovitou tváří
Tenounkou ostruhou safíru rozřízl lněné plátno
Jsem tady!
Sedl jsem na zem
A poslouchal smutný chvalozpěv.
Zněl mi jak blaženost
Zněl mi jak zatracení
"Už nemůžu..." šeptám
Slyšíš, slyšíš mne?
Smutku!
Opravdu jsem si všechnu tu samotu
Zavinil sám?
"Miláčku," šeptal jsem
"Přicházíš z moře
Jsi vítr
Divoké kořeny
Jsi čekající země"
Spala...
Břehy se ráno ztratí...
"Miláčku," šeptal jsem
"Je ráno.
Až půjdeš odtud - někam -
Sedneš si v kavárně
Zapálíš cigaretu a kousek opony
A budeš jediné si přát za dýmem spáleného lnu -
Nikoho nehledat
V tom novém koutě světa"
Možná se někdy setkáme
Budeme-li chtít...
Zatím mne čeká
Má dlouhovlasá žena
Ze starých koutů
Ze starých příběhů
Jak mohl jsem na ni zapomenout?
Přišla z moře
Je vítr
Divoké kořánív
Je čekající země...
Oranžová růže spáchala harakiri...
(16.11.1995)