Slzy Niobiny
Nit hovoru se vprostřed přetrhla
A všichni tvářili se - přeslechli?
Ta - ta poslední otázka - slyšeli jsme dobře?
Nu, ano - mladíček prostý se ani nepodivil -
Jen chtěl bych vědět, zda Nioba dál roní svoje slzy
...
Nedostal se ve své řeči dále
Utišen rozpoutaným šumem.
Časy se mění, a my měníme se v nich
Povzdechl si muž s páskou přes oko.
Ne, ne! ohradil se jiný
Jak můžete být tolik slepý?
To on se změnil - chlapec -
Dospěl v muže
/
Pamatuješ si ještě na svá přání?
Ten chlapec měl možná pravdu, že se ptal.
A pak, zda-li kratičkým pohledem do zrcadla
Odhalíme, co se skrývá za ním
Ve směšných drobnořezbách
Cítím, jak posílena stíny se krajina ve dví rozpadla
A ticho jako v katedrále v Nimes.
Jen kloub času zlehka klepe do zvonu
Kdysi nás také čemusi učívali
A bezbolestné násilí se na nás letmo podepsalo
Zatímco nyní...
Já vím, že Nioba noc co noc
Hořce poplakává
Vytáhli stehy, a záplata se odlepila -
Vidět je kamsi skrz
Jako když prudce rozrazíte
Zavřené okenice
A tam dál, dál je vidět
A slyšet život stetoskopem...
/
To proběhlo všem hlavou
Ale nepřiznali, že kdesi v nich to stigma dřímá
Schováno v podivných soumracích akvarelu štěstí
Muž s páskou se vínem opil
Když chlapec s hanbou utekl
A odpověď nechal
V srdcích všech zúčastněných
Prazvláštní - řekl si ráno jednooký
A prudce rozrazil zavřené okenice -
Prazvláštní sen
Kámen přec nepláče...
(22.4.1995)