maeror poezie

Vaše souřadnice: maeror.net > maeror poezie > Čekání na pegasy >

Jako bych ukazoval kotvu

Půlnoční slunce svítí do oken.
Poslední semínka hrčí ve mlýnku
S rachotem kamínků
Vypadlých z brože
Z blankytné brože

Domovník - malý trpaslík -
Sčítá kopyta karavan jedoucích nejmíň tisíc li.
Se slznou cibulí
Postávám na prahu -
Ticho je hlučné a šperk je zbraň

Sienou pálenou si kreslím okenice
A slunce v Asuánu nevrhá dnes stín.
Z navátin
Z dun, z písku natahovat dlaň...
Proč je mi
Jako bych ukazoval kotvu?

V linorytu oblohy odlesky racků
Co rašícími křídly prosijí písek z podrážek.
Zrníčka na prášek
Dozněla v rezavém kafemlýnku -
Don Quijote zase, zase prohrává...
Proč je mi
Jako bych ukazoval kotvu?

Má malá přítelkyně
Jak že se váže lodní smyčka?

(22.6.1995)

≈ zaznamenává maeror
[maeror od r. 1994]