Viděl jsem dnes plakát lákající na koncert punkové kapely Ruce po obrně. Přiznávám rovnou, že jsem je nikdy neslyšel (a předpokládám, že ani neuslyším, neboť na punkovém koncertě jsem nebyl nějakých deset let, a v blízké budoucnosti nic takového ani neplánuji :-). Každopádně - nebyl by to hezký příklad klasického nomen omen?
Také již staršího data, ale pro jistotu (a pro nezasvěcené) - remaky klasické lidové od Petra Staníčka (alias Pixyho):
Pročítám si ten nový Wagon a musím říci, že snad všichni se zase povedli - Koubek, Lipár, Petr, Španger… Cítím se skoro nepatřičně v takové společnosti, a pokolikáté již objevuji, jak lze psát jinak, než píši sám - až téměř podléhám chuti umět to také. Jak krásně jinak psát…
Redaktoři i-Dnes se vlakem vydali na cestu kolem ČR. Před nějakými deseti lety jsem tutéž cestu také plánoval - jen mi tehdy vycházela na nějakých pět dnů. Vlaků bylo víc, delší přestávky na přespání jsem nikde neplánoval, mohl to být zajímavý výlet. Ani už nevím, proč jsem tehdy nevyrazil.
Teď už nepojedu nikam. Teď už pojedu maximálně Wagonem.
(Ale chce se mi dodat, že ani to není k zahození.)
Je podzim ostrý až kdovíjak nahoru, už od pohledu ostrý, přesný, bez pochyb. Krásný, chtělo by se říci, jenomže mně se nedaří se z něj radovat. Utonul jsem v křesle na půli cesty naproti listonoši, který mi nese psaní. Čekám dvě - od ní a od něho. Půl roku a čtrnáct dní kontroluji schránku, která je už nyní plná listopadu, ale pokaždé nakonec sveřepě prázdná, tvrdošíjně mlčící.
Utonul jsem na půli cesty, a i když jenom na to nemohu svádět svoje mlčení, své mlčení na to tímto svádím.
Dívám se ostrým podzimem až kdovíjak nahoru, nespím a vyhlížím.