Miluji slova. Myslím, že je to na mně znát, nejspíš se na to dá přijít i z těchto stránek, rád slova čtu, možná ještě raději je píšu. A přece…
… a přece jsou chvíle, kdy sevřou se mi svaly kolem páteře v úzkosti, kdy proklínám tu lásku a blahořečím nepopsaný list. Nenastávají naštěstí příliš často podobné okamžiky, ale s o to větší silou udeří, a vysmívají se mé pošetilé snaze rozejít hodinky na druhou stranu, zpátky.
Stačí tak málo. Jen na chvilku podlehnout okouzlení libozvučnosti, propadnout vášni při tvorbě obrazů, povolit proudu, který – na okamžik nehlídán – do sebe strhne nejen podvědomí, ale sáhne ještě dál, až mimo mne, až do tmy patřící nikomu.
Až když ta slova napíši, až po probuzení s třeštící hlavou, po kocovině jazyka, teprve potom dočtu v nich cosi, co samo se dovnitř prolnulo, bez ptaní, škodolibě. Samotnému by mi až tolik nevadila, však zasáhnou-li, nebo jen mohou-li zasáhnout někoho jiného, pak teprve o to víc zatratím ten svůj jazyk, tu svojí lásku, která je prokletím.
Ach ano, já vím – jedině já nesu zodpovědnost za svá slova, za svůj zpěv; já musím být připraven na nepochopení, odsouzení, bolest, na Tvojí bolest; já musím čekat, že mohu svými slovy až na dřeň jít, aniž bych chtěl, aniž bych vůbec tušil, a o to možná účinněji.
Snad právě tak za ten dar se platí. A mám-li být na tomto majáku sám pro svoje mlčení, které mám taktéž rád, nebo mám-li být opuštěn kvůli slovům, která jsme každý četli jinak, pak tedy zvolím slova s nadějí, že jednou, že jednou zase nás zpátky přivedou k tomu, co až za nimi je podstatné, a tudíž – stejně – nepopsatelné.
Miluji slova. A proto navždy budu to zkoušet, stůj co stůj, dokud se netrefím. Navždy budu to zkoušet, i když to nedokáži. Navždy budu to zkoušet, protože…
… miluji slova. Teď již to víš.