maeror blog

Abych nezapomněl - na cestu byl vypraven nový Wagon. Tentokrát sice bez mé účasti, ale kvalitní až po koncová světla. Rozhodně doporučuji.

Pročítám si ten nový Wagon a musím říci, že snad všichni se zase povedli - Koubek, Lipár, Petr, Španger… Cítím se skoro nepatřičně v takové společnosti, a pokolikáté již objevuji, jak lze psát jinak, než píši sám - až téměř podléhám chuti umět to také. Jak krásně jinak psát…

Redaktoři i-Dnes se vlakem vydali na cestu kolem ČR. Před nějakými deseti lety jsem tutéž cestu také plánoval - jen mi tehdy vycházela na nějakých pět dnů. Vlaků bylo víc, delší přestávky na přespání jsem nikde neplánoval, mohl to být zajímavý výlet. Ani už nevím, proč jsem tehdy nevyrazil.

Teď už nepojedu nikam. Teď už pojedu maximálně Wagonem.

(Ale chce se mi dodat, že ani to není k zahození.)

Již dlouho jsem nečetl tak přiléhavé vysvětlení toho, proč jsem maeror:

“Proč zpíváš o smutných věcech?” nechápala Candy.
“Protože šťastný může být každý blázen,” vysvětlil jí děda. “Ale jedině člověk se srdcem na správném místě…” - zaťal ruku v pěst a položil si ji na hruď - “může nalézt krásu ve věcech, které většinou lidí rozpláčou.”

(Clive Barker - Abarat: Magické dny, krvavé noci; BB/art 2005)

Básník musí umět psát.

Dobrý básník musí umět škrtat.

Abych to možná trochu rozvedl: s trochou praxe, píle, zručnosti a nadání může dobrý text napsat skoro každý. Autor je ale zhusta opojený vlastními slovy, a tak jen obtížně rozlišuje, která jsou dobrá, která jsou podstatná. Otcovský (mateřský) pud funguje i u psaní - ať již jsou básně jakékoli, jsou to pořád naše děti. A vlastním dětem člověk odpustí ledacos.

Jenomže nejplodnější (a z hlediska sadaře tedy nejlepší) není jabloň rozkošatělá, ale ta správně prořezaná.

Takže pilu pěkně pevně do ruky a řezat! Ne všechno bez rozmyslu, ale beze strachu a s otevřenýma očima.

Koneckonců - je přece předjaří.

Už už jsem se bál, že všichni včetně mne spí tvrdým zimním spánkem… I na serverech, kde se obvykle dočkám kvalitní poezie, ticho a prázdno. Svět vrostlý do sněhu jakoby nebyl dostatečně inspirující.

Až znovu vyjel Wagon.

Tak na nic nečekejte - už běžte pro lístek, tentokrát ta projížďka opravdu stojí za to. Alespoň ohřát se na chvíli v nabitém kupé, než se znovu vydáte do závějí.

Nejsem si jist, jestli tomu vůbec mohu říkat povídky, ale snad mi to pro nedostatek vhodnějších pojmenování odpustíte… Rozhodl jsem se, že zveřejním i některé své pokusy nebásnické, pocházející ze chvil, kdy mi múzy daly košem, nebo jsem nezkrotil své ambice napsat delší text.
Na poli bez veršů se sice necítím tolik jistý, ale třeba se časem také doostřím, byť tomu zatím nevěnuji v podstatě žádnou energii. Možná, říkám si, může být dobrá kritika právě tím momentem, který mne donutí se prozaickými texty zabývat poněkud více.
Nebo je zase smazat…

Každopádně zatím jsou mé texty volně přístupné.

Těch oken mám vlastně povícero - dávali nám doma totiž plastová… Obával jsem se komplikací, ale v podstatě vše proběhlo hladce. Vzhledem k tomu, o jakou operaci se jednalo, nebylo ani toho nepořádku zase tolik. Vzhledem k tomu, že jsem to musel všechno uklízet, bylo toho nepořádku přespříliš.

A že jsem se od soboty nezastavil, protože moje pracovní doba byla od sedmi ráno do dvou v noci, neměl jsem ani jedinou myšlenku na básnění. Nic, ani prachbídný oxymoron, prostě pusto, vymeteno jak v tom bytě. Budu své múzy muset hledat někde ve sklepě v hromadách dosud nenastěhovaných věcí.

Ale mělo to i jednu velkou výhodu (krom těch oken, pochopitelně):
za celou tu dobu jsem nenapsal ANI JEDINOU nepovedenou báseň!

Zhruba patnáct let se pokouším psát poezii. Prošel jsem obdobím zavrhování (rozuměj: nečtení) všech básníků, abych se jimi nenechal ovlivnit. Překonal jsem období napodobování jiných básníků, jejichž tvorbu jsem obdivoval. Zvládl jsem období (snad pod vlivem Kennetha Patchena) rozervaného psaní s minimem básnických prostředků, s jazykem neučesaným a češtinou hovorovou. Zvládl jsem období (určitě pod vlivem Ezry Pounda, byť tehdy mnou ne zcela pochopeným) nadužívání cizích slov, rádoby odkazů na stovky jiných děl, citátů z latiny. Propsal jsem se obdobím, v němž jsem vědomě směřoval k nesrozumitelnosti, protože jsem tehdy naivně věřil, že nesrozumitelnost je důkazem dokonalosti a komplexnosti básníkova vnitřního světa. Prožil jsem období okouzlení slovy, období takřka grafomanského vyvěrání, které – nutno přiznat – se ještě občas vrací, aniž bych co zmohl, protože prostě miluji slova, jejich barvu, sílu, nuance.

Skrz všechna tato období jsem se dobral ke dvěma poznáním, a jsem stále více přesvědčen o jejich obecné platnosti:
1) přebujelost a rozvleklost básni škodí
2) pravdivost vnitřního prožitku básni prospívá

A přesto – napsal jsem báseň, která je krátká, a která je prožitá, která je hluboce pravdivá, která je přímým zápisem mého pocitu, jenomže není… dobrá. Nepohlcuje mne, nevěřím jí. A jsem zpátky u té síly slov – asi jsem zvolil slova sice pravdivá, ale špatná, slabá, nevhodná.

Popisovaná skutečnost i báseň jsou sice pryč, ale alespoň jsem si připomenul jinou, neméně důležitou věc, na niž bych neměl při jakémkoli hodnocení básnických pokusů druhých zapomínat - krom čtenářského zážitku může mít poezie i funkci očistnou, terapeutickou, zpovědní, sebeuvědomující.

Takže ještě jednou:
ani sebehorší báseň nemusí být špatná; může být prostě pouze špatně napsaná.

Vím, vím, tentokrát se nejedná o žádné novinky, ale ať je jasné, že jsem se ještě úplně nezazimoval: opět jsem se svezl Wagonem.

Popojedete s námi kousek podzimní krajinou?