maeror blog

Spím? Píši? Žiji vůbec?

Myslím, že brzy se uvidí…

Koneckonců - už se dalo do deště.

Konec roku…
Věci zpod stromečku se zvolna zařazují mezi přečtené, okoukané, onošené či jinak užité dary let předchozích, na stolech zničehonic nalézáme kroužky po skleničkách nebo hrnečcích, ze svátečních ubrusů se střídavými úspěchy dolujeme zapitý vosk. Jablka ve sklepě se scvrkla jako dvě hlášené sedmy v ruce nezkušeného mariášníka. Zelená a červená. Najednou zjišťujeme, že celé to dlouhé očekávání, chystání a těšení se se během pár hodin také stalo minulostí. Nezbylo nic, ani o letopočet se člověk nemůže opřít.

Konec roku…
A přitom je to půlnoc jako každá jiná, ručičky na hodinách se nezalomí, nebe se neotevře, nic důležitého se v mém životě nezmění. Až se sousedi uklidní, zbude zase jenom to tiché nic, do kterého se budu moci dívat.

Na cestu k novému jitru si budu přát (krom těch základních, pochopitelně) pro sebe pouze dvě věci:
- abych se oprostil od touhy psát dobré básně
- abych psal dobré básně

A Vám přeji, ať je ten nový rok co možná nejhezčí.

Velmi mne zamrzelo, když jsem nahlédl tuto sobotu do Kavárny, takto literární přílohy sobotní MF DNES, a shledal, že nikdo již nenašel sílu k pokračování velmi pozoruhodné diskuse o intelektuálech.

V jádru šlo o otázku, existují-li ještě „opravdoví“ intelektuálové, případně zda-li je možné tento výraz v současné době uspokojivě používat. Debatující vehementně hájili oba názory, přičemž však ani jeden z nich nedokázal přesvědčivě definovat soudobého intelektuála, respektive se v této definici diametrálně rozcházeli. Pochopitelně lze vycházet z čistě encyklopedického výkladu, ale – a v tom se s autory jednotlivých příspěvků shodnu – v současnosti tento výraz nabývá různých odstínů, mnohdy až pejorativních. Každý z autorů proto nacházel výklad slova intelektuál v rovině, která odpovídala jeho postoji, aniž by ale mohl tento výklad podpořit něčím jiným, než právě svým názorem.

V této souvislosti nemohu opomenout ani svůj pocit (aniž bych jím jakkoli mířil na diskutující), že používání slova intelektuál se zhusta zříkají právě ti, kteří by rádi byli za intelektuály považováni, jenže se obávají onoho záporného chápání, jenž současná čeština nabízí.

Nakonec ale touto debatou stejně dosáhli v mých očích její protagonisté krásného kouzla nechtěného. Vždyť uznejte sami – debatovat o existenci „kohosi“, aniž by bylo možno shodnout se na tom, kdo to vůbec má být – to nelze snad považovat za nic jiného, než právě navýsost intelektuální počínání.

Přičemž slovo intelektuální zde vnímám, bohužel, s opravdu negativním zabarvením.

Sice s mírným zpožděním oproti původní myšlence, ale přece - zpřístupnil jsem své sbírky poezie ke stažení.

Chcete-li si mne tedy odnést domů, chcete-li si mne pročítat bez připojení k internetu, nebo se mnou i jinak nakládat, můžete si soubory stáhnout zde.

Klidné počtení.

Byla to zvláštní návštěva.

Byla to rozpolcenost mírného přiopití. Místa, která velmi důvěrně znám, nahlížena rozostřenou, mírně posunutou optikou. Pocit, že cosi je jinak, ale bez nalezení nebo pochopení důvodu této zrakové vady. Schizofrenie zidealizovaných vzpomínek jinošství a bezohledně kritického nadhledu předčasně zestárlého cizince.

A taky vzpomínka na obraz jara visící v místní galerii, otisk nahé ženy, sedící v koruně stromu, který fascinoval generace školáků při exkurzích v hodinách výtvarné výchovy. Vzpomínka na obraz jara vyvolaná stále větším počtem obnažených cihel ve zdech domů, obnažených kamenů v mostě přes mlýnský náhon, vnitřností dlážděných ulic obnažených tisícovkou plynařů, vodařů, elektrikářů, cestářů a ostatních dentistů marně umrtvujících zub času.

A taky betonové chodníky rozvrácené kořeny starých lip, které ale již nestojí, kterým již pustili žilou začínající řezbáři a kotelna místní prádelny a chemické čistírny. Kořeny vzdouvající se jako chapadla chobotnic i po odetnutí, kořeny mrtvé a zabetonované v herbáři chodníků, odkud i po zdechnutí straší důchodce s francouzskými holemi a maminky s kočárky.

A taky stovky tváří, které možná někoho připomínají, které se stejně zpytavě dívají na tu mojí, tisíce pochyb koho a jak pozdravit, desítky udivených tváří, které pozdrav přitáhly, aniž by byly tou správnou cílovou destinací. Tou vědoucí, tou chápající, tou poznávající. A taky dva spolužáci ze základní školy, dva spolupodílníci na zlatém pokladu mládí, dva vrstevníci na kolech, ona a on, jedoucí dál svým rodným městem. Jedoucí městem, které již není mé.

Byla to zvláštní návštěva.

Po týdnu psychického výpadku mám před sebou také čtrnáct dní fyzické dovolené. Kde všude budu ještě nevím.

Možná toho napíšu víc než jindy, možná nenapíšu nic. Možná toho napíšu spoustu, ale bude to všechno k ničemu. Jestli se tu zastavíte, zjistíte, jak jsem dopadl.

Jinak hezké léto.

Ne, nechci tvrdit, že to je originální (nebo snad dokonce moje) myšlenka. Jen jsem si ji včera znovu připomněl při letmé návštěvě Prahy, kde jsem druhdy žil, a kde jsem pro sebe objevil mnoho míst ukrytých výš, než běžně míří zrak.

A včerejší déšť ještě více zaklesl oči do kamenné dlažby, mezi zbytnělé kaluže, dolů, do slepoty falešného obeznámení. Je to snad jen úděl nebo úkol básníka dívat se jinam a jinak? Jak k tomu přijdou japonští turisté odevzdaně, nevybaveni deštníky, táhnoucí kufry přes náměstí Republiky neviditelným stínem Prašné brány? Stařenka čekající Na Moráni na čtyřku? Pejskař uprostřed pustých Riegrových sadů, nad nimiž vyvstával jen kousek žižkovského vysílače, protože špičku omotaly mlžné dešťové mraky? Mladá žena chvátající Bělehradskou do područí trafiky - snad s vidinou milionů vsadit sportku, snad ukrýt se před přívalem, který ji studeně laskal přes splihlé bílé tričko? Pár, který v Husinecké nakládal do auta několik krabic starých knih, aniž by tušil, že kdosi v oknech nad nimi nechal vyvěšené prádlo jako jediný prapor životního příběhu, který mi navždy zůstane utajen?

Jsem rád, že jsem u toho včera byl. Jsem vděčný, že jsem si zase mohl uvědomit, jak krásné je podívat se nahoru, protože tak lze narazit na úžasné věci. Fasády, chrliče, věžičky, domovní znamení, cirry či cumuly, boha nebo sloup veřejného osvětlení.

Než jsem napsal těchto pár řádků, na okamžik se rozestoupily mraky nahoře za oknem. Tak zvedněte hlavu. Třeba uvidíte to, co já.

Tuto neděli (26. 6. 2005) uvede ČT2 v rámci svých tématických večerů pořad Básníci a jejich svět:

VEČER NA TÉMA…Básníci a jejich svět

20:00 - O dvacáté páté hodině
V roce 2005 uplyne 100 let od narození a 25 let od úmrtí Vladimíra Holana. Polohraný dokument J. Soukupa o předním českém básníkovi.

20:55 - Jako kouř marihuany jsou verše básníků
Epilog o životě, lásce a smrti. Filmová montáž z posledních sbírek Jaroslava Seiferta (2001). Kamera K. Machoň. Scénář a režie J. Císařovský.

21:25 - Kdo je… Josef Palivec
Život a dílo básníka, esejisty a překladatele (1998). Režie R. Tesáček

Tak jsem zvědav…
(via Česká televize)

Chcete vidět, jak vypadá můj maják za mlhy či jasna, o půnoci či v plném svitu dne? Přidal jsem volbu stylů, snad vám bude některý z nich vyhovovat.
Koneckonců, barva textu není totéž co zabarvení slov, s kterým (jak alespoň doufám) se mi daří o něco lépe nakládat.