maeror blog

Fragmenty tohohle textu mi ležely v počítači už pár týdnů, a já nevěděl, co s nimi. Včera dozrály a na zem spadly.

Takže Pavel byl páteří města a také jeho žaludkem…

Zákon schválnosti funguje! Právě v době, kdy jsem neměl na aktualizace čas, kdy jsem si řekl, že bych se mohl začít trochu rozepisovat, kdy jsem se odhodlal vzít do ruky košťátko a udělat jarní úklid (vždyť je venku sluníčko a třináct stupňů!) a kompletně přebudovat web -

- tak právě tehdy mi sem začnou chodit lidi. Abych si teď připadal jako ten hostinský z Cimrmana (viz Hospoda na mýtince). A to všechno pouze proto, že jsem byl z neznámých důvodů označen za básníka.

Kdybych věřil, že to nebyl od autora (autorky) článku náhodný nález, asi by mne to i potěšilo, ale takhle? Abych vymetl pavučiny a přivítal hosty.

P.S. A slibuji - aspoň sám sobě - budu se snažit tu vymalovat co nejdříve.

(Přiznávám: autorem použitého citátu je R. Bach)

Viděl jsem dnes plakát lákající na koncert punkové kapely Ruce po obrně. Přiznávám rovnou, že jsem je nikdy neslyšel (a předpokládám, že ani neuslyším, neboť na punkovém koncertě jsem nebyl nějakých deset let, a v blízké budoucnosti nic takového ani neplánuji :-). Každopádně - nebyl by to hezký příklad klasického nomen omen?

 
Jakkoli je nebe vysoké
Je do něj stále stejně daleko

Je podzim ostrý až kdovíjak nahoru, už od pohledu ostrý, přesný, bez pochyb. Krásný, chtělo by se říci, jenomže mně se nedaří se z něj radovat. Utonul jsem v křesle na půli cesty naproti listonoši, který mi nese psaní. Čekám dvě - od ní a od něho. Půl roku a čtrnáct dní kontroluji schránku, která je už nyní plná listopadu, ale pokaždé nakonec sveřepě prázdná, tvrdošíjně mlčící.

Utonul jsem na půli cesty, a i když jenom na to nemohu svádět svoje mlčení, své mlčení na to tímto svádím.

Dívám se ostrým podzimem až kdovíjak nahoru, nespím a vyhlížím.

Ten odliv byl opravdu dlouhý. A když už jsem se vracel, vždy mne nějaká zrádná vlna snesla o kus zpět - nebo mám napsat dál?
Maják na dohled, ale plachty prázdné, oheň pod kotlem vyhaslý, vesla zlámaná. Říká se, že poslední krok je ten nejtěžší, a mohu Vás ujistit, že to platí i o poslední mořské míli. Alespoň v případě mého návratu do věže majáku to platí stoprocentně.
Vás ale nemusí zajímat mé úsilí při překonávání protiproudů, prosolené dlaně a paluba plná mořské pěny - pro Vás snad bude důležitější skutečnost, že jsem se konečně vrátil.
Alespoň v to doufám.

P.S. A přeji příjemné čtení, protože budu dohánět, co jsem zameškal…

Jsem rád, že jsem se konečně dokopal k aktualizaci poetického úvaziště, již dlouho chátralo. Zatímco v blogu se objevuje velká část z toho, co píši, do úvaziště se snažím propustit pouze ty básničky, za kterými si opravdu stojím (byť mnohým - převážně těm historickým - bych už dnes pustil žilou).

Jinak ale trávím většinu času v zadumání, z něhož mne vytrhl jen třídní sraz po dlouhých letech, aby mne do něj poté ještě více ponořil.

Ale jsem stále na majáku. Jenom se musím znovu nadechnout.

Jan Skácel + Jiří Pavlica + Petr Hajn = Slunovrat

v pondělí 1.5.2006 v 18.00 na ČT2

Dnes pouze lakonická zpráva:

Neumřel jsem, jenom mne práce pohřbila.

P.S. Cenu Magnesia Litera za poezii získal letos Radek Malý za sbírku Větrní (vyšla v nakladatelství Petrov). Ostatní výsledky můžete najít na oficiálních stránkách.