Velmi mne zamrzelo, když jsem nahlédl tuto sobotu do Kavárny, takto literární přílohy sobotní MF DNES, a shledal, že nikdo již nenašel sílu k pokračování velmi pozoruhodné diskuse o intelektuálech.
V jádru šlo o otázku, existují-li ještě „opravdoví“ intelektuálové, případně zda-li je možné tento výraz v současné době uspokojivě používat. Debatující vehementně hájili oba názory, přičemž však ani jeden z nich nedokázal přesvědčivě definovat soudobého intelektuála, respektive se v této definici diametrálně rozcházeli. Pochopitelně lze vycházet z čistě encyklopedického výkladu, ale – a v tom se s autory jednotlivých příspěvků shodnu – v současnosti tento výraz nabývá různých odstínů, mnohdy až pejorativních. Každý z autorů proto nacházel výklad slova intelektuál v rovině, která odpovídala jeho postoji, aniž by ale mohl tento výklad podpořit něčím jiným, než právě svým názorem.
V této souvislosti nemohu opomenout ani svůj pocit (aniž bych jím jakkoli mířil na diskutující), že používání slova intelektuál se zhusta zříkají právě ti, kteří by rádi byli za intelektuály považováni, jenže se obávají onoho záporného chápání, jenž současná čeština nabízí.
Nakonec ale touto debatou stejně dosáhli v mých očích její protagonisté krásného kouzla nechtěného. Vždyť uznejte sami – debatovat o existenci „kohosi“, aniž by bylo možno shodnout se na tom, kdo to vůbec má být – to nelze snad považovat za nic jiného, než právě navýsost intelektuální počínání.
Přičemž slovo intelektuální zde vnímám, bohužel, s opravdu negativním zabarvením.