Špatné básně
Zhruba patnáct let se pokouším psát poezii. Prošel jsem obdobím zavrhování (rozuměj: nečtení) všech básníků, abych se jimi nenechal ovlivnit. Překonal jsem období napodobování jiných básníků, jejichž tvorbu jsem obdivoval. Zvládl jsem období (snad pod vlivem Kennetha Patchena) rozervaného psaní s minimem básnických prostředků, s jazykem neučesaným a češtinou hovorovou. Zvládl jsem období (určitě pod vlivem Ezry Pounda, byť tehdy mnou ne zcela pochopeným) nadužívání cizích slov, rádoby odkazů na stovky jiných děl, citátů z latiny. Propsal jsem se obdobím, v němž jsem vědomě směřoval k nesrozumitelnosti, protože jsem tehdy naivně věřil, že nesrozumitelnost je důkazem dokonalosti a komplexnosti básníkova vnitřního světa. Prožil jsem období okouzlení slovy, období takřka grafomanského vyvěrání, které – nutno přiznat – se ještě občas vrací, aniž bych co zmohl, protože prostě miluji slova, jejich barvu, sílu, nuance.
Skrz všechna tato období jsem se dobral ke dvěma poznáním, a jsem stále více přesvědčen o jejich obecné platnosti:
1) přebujelost a rozvleklost básni škodí
2) pravdivost vnitřního prožitku básni prospívá
A přesto – napsal jsem báseň, která je krátká, a která je prožitá, která je hluboce pravdivá, která je přímým zápisem mého pocitu, jenomže není… dobrá. Nepohlcuje mne, nevěřím jí. A jsem zpátky u té síly slov – asi jsem zvolil slova sice pravdivá, ale špatná, slabá, nevhodná.
Popisovaná skutečnost i báseň jsou sice pryč, ale alespoň jsem si připomenul jinou, neméně důležitou věc, na niž bych neměl při jakémkoli hodnocení básnických pokusů druhých zapomínat - krom čtenářského zážitku může mít poezie i funkci očistnou, terapeutickou, zpovědní, sebeuvědomující.
Takže ještě jednou:
ani sebehorší báseň nemusí být špatná; může být prostě pouze špatně napsaná.