maeror blog

Chodím na Tlachapoudovy stránky sice již nějaký ten pátek, ale vždy znovu a znovu propadám kouzlu jeho zveršovaných literárních (i jiných) odkazů - nových i těch postarších. Možná budu nosit sovy do Athén, ale pokud ještě jeho sebrané smspisy neznáte, rozhodně si je nenechte ujít.

Výlet do zámoří: Tlachapoudovy sebrané smspisy

Sice s mírným zpožděním oproti původní myšlence, ale přece - zpřístupnil jsem své sbírky poezie ke stažení.

Chcete-li si mne tedy odnést domů, chcete-li si mne pročítat bez připojení k internetu, nebo se mnou i jinak nakládat, můžete si soubory stáhnout zde.

Klidné počtení.

Miluji slova. Myslím, že je to na mně znát, nejspíš se na to dá přijít i z těchto stránek, rád slova čtu, možná ještě raději je píšu. A přece…

… a přece jsou chvíle, kdy sevřou se mi svaly kolem páteře v úzkosti, kdy proklínám tu lásku a blahořečím nepopsaný list. Nenastávají naštěstí příliš často podobné okamžiky, ale s o to větší silou udeří, a vysmívají se mé pošetilé snaze rozejít hodinky na druhou stranu, zpátky.

Stačí tak málo. Jen na chvilku podlehnout okouzlení libozvučnosti, propadnout vášni při tvorbě obrazů, povolit proudu, který – na okamžik nehlídán – do sebe strhne nejen podvědomí, ale sáhne ještě dál, až mimo mne, až do tmy patřící nikomu.

Až když ta slova napíši, až po probuzení s třeštící hlavou, po kocovině jazyka, teprve potom dočtu v nich cosi, co samo se dovnitř prolnulo, bez ptaní, škodolibě. Samotnému by mi až tolik nevadila, však zasáhnou-li, nebo jen mohou-li zasáhnout někoho jiného, pak teprve o to víc zatratím ten svůj jazyk, tu svojí lásku, která je prokletím.

Ach ano, já vím – jedině já nesu zodpovědnost za svá slova, za svůj zpěv; já musím být připraven na nepochopení, odsouzení, bolest, na Tvojí bolest; já musím čekat, že mohu svými slovy až na dřeň jít, aniž bych chtěl, aniž bych vůbec tušil, a o to možná účinněji.

Snad právě tak za ten dar se platí. A mám-li být na tomto majáku sám pro svoje mlčení, které mám taktéž rád, nebo mám-li být opuštěn kvůli slovům, která jsme každý četli jinak, pak tedy zvolím slova s nadějí, že jednou, že jednou zase nás zpátky přivedou k tomu, co až za nimi je podstatné, a tudíž – stejně – nepopsatelné.

Miluji slova. A proto navždy budu to zkoušet, stůj co stůj, dokud se netrefím. Navždy budu to zkoušet, i když to nedokáži. Navždy budu to zkoušet, protože…

… miluji slova. Teď již to víš.

Ráno v krámě rozhodl jsem se dopřát svým chuťovým buňkám po delší době zase trochu salámu.
„10 deka Herkula,“ žádám u pultu.
„Cože?“ Na prodavačce je vidět, že se opravdu snaží přijít na to, co jsem to chtěl. „Herkulesa?!“
„Ano,“ vyklízím předčasně bitevní pole a marně dumám, kde je problém.

Svět, pravda, nejspíš nezměním. Znamená to však, že nemá cenu se o to pokoušet? Znamená to, že se mám přizpůsobit světu, v němž žiji, abych měl větší předpoklad pokojného přežití? Mám si snad kupovat raději Poličan?!

Ještě nezařazen do žádné sbírky, přesto však můj další básnický počin uchází se o Vaší pozornost:

Byla to zvláštní návštěva.

Byla to rozpolcenost mírného přiopití. Místa, která velmi důvěrně znám, nahlížena rozostřenou, mírně posunutou optikou. Pocit, že cosi je jinak, ale bez nalezení nebo pochopení důvodu této zrakové vady. Schizofrenie zidealizovaných vzpomínek jinošství a bezohledně kritického nadhledu předčasně zestárlého cizince.

A taky vzpomínka na obraz jara visící v místní galerii, otisk nahé ženy, sedící v koruně stromu, který fascinoval generace školáků při exkurzích v hodinách výtvarné výchovy. Vzpomínka na obraz jara vyvolaná stále větším počtem obnažených cihel ve zdech domů, obnažených kamenů v mostě přes mlýnský náhon, vnitřností dlážděných ulic obnažených tisícovkou plynařů, vodařů, elektrikářů, cestářů a ostatních dentistů marně umrtvujících zub času.

A taky betonové chodníky rozvrácené kořeny starých lip, které ale již nestojí, kterým již pustili žilou začínající řezbáři a kotelna místní prádelny a chemické čistírny. Kořeny vzdouvající se jako chapadla chobotnic i po odetnutí, kořeny mrtvé a zabetonované v herbáři chodníků, odkud i po zdechnutí straší důchodce s francouzskými holemi a maminky s kočárky.

A taky stovky tváří, které možná někoho připomínají, které se stejně zpytavě dívají na tu mojí, tisíce pochyb koho a jak pozdravit, desítky udivených tváří, které pozdrav přitáhly, aniž by byly tou správnou cílovou destinací. Tou vědoucí, tou chápající, tou poznávající. A taky dva spolužáci ze základní školy, dva spolupodílníci na zlatém pokladu mládí, dva vrstevníci na kolech, ona a on, jedoucí dál svým rodným městem. Jedoucí městem, které již není mé.

Byla to zvláštní návštěva.