maeror blog

Konečně otevřené okno. Sedím potmě, a díky rozsvícené pouliční lampě sleduji hru stínů. Většina z nich se dá snadno identifikovat, jiné však nechtějí přiznat barvu a svého původce. Dlouho mi trvalo, než jsem rozpoznal třeba ibišek zakleslý do dvojjedinosti s vyřezávaným svícnem, jiné stíny jsem neidentifikoval vůbec.

Je zvláštní, jak může být stín - pouhopouhý otisk světla - absolutně odlišný od obrazu, který jsme zvyklí běžně vídat. Je zvláštní, jak snadno přivyká naše vnímání jediné optice, a prostý odlišný osvit toto vnímání velmi snadno zmate.

Analogicky pak vnímám básně - otisky (nebo chcete-li stíny) duše. Když tak po sobě čtu některou ze svých básní, často dlouho hledám jejího původce, často mi zůstává utajeno, který předmět, pocit či myšlenku osvítilo to neudržitelné světlo zevnitř, často až po dlouhé době plně pochopím, co jsem to vlastně vyjadřoval.

Miluji stíny. Stín není tmavá plocha. Stín odhaluje tvar a jakost světla, které jej vytvořilo. Stín je důkazem přítomnosti světla.

Miluji stíny.

Po týdnu psychického výpadku mám před sebou také čtrnáct dní fyzické dovolené. Kde všude budu ještě nevím.

Možná toho napíšu víc než jindy, možná nenapíšu nic. Možná toho napíšu spoustu, ale bude to všechno k ničemu. Jestli se tu zastavíte, zjistíte, jak jsem dopadl.

Jinak hezké léto.

Co bylo již dříve mnou avizováno, stalo se skutečností. Včera jsem se přidal k další cestě - výletní, zastávkové - literárního almanachu Wagon.

Přidejte se k výpravě a čtěte. A nebojte se naskočit za jízdy, tenhle vlak vám nohy neujede…

Do sbírky Fragmenty jsem zařadil zlehka nahozenou skicu Vzpomínka na Slaník.

Ne, nechci tvrdit, že to je originální (nebo snad dokonce moje) myšlenka. Jen jsem si ji včera znovu připomněl při letmé návštěvě Prahy, kde jsem druhdy žil, a kde jsem pro sebe objevil mnoho míst ukrytých výš, než běžně míří zrak.

A včerejší déšť ještě více zaklesl oči do kamenné dlažby, mezi zbytnělé kaluže, dolů, do slepoty falešného obeznámení. Je to snad jen úděl nebo úkol básníka dívat se jinam a jinak? Jak k tomu přijdou japonští turisté odevzdaně, nevybaveni deštníky, táhnoucí kufry přes náměstí Republiky neviditelným stínem Prašné brány? Stařenka čekající Na Moráni na čtyřku? Pejskař uprostřed pustých Riegrových sadů, nad nimiž vyvstával jen kousek žižkovského vysílače, protože špičku omotaly mlžné dešťové mraky? Mladá žena chvátající Bělehradskou do područí trafiky - snad s vidinou milionů vsadit sportku, snad ukrýt se před přívalem, který ji studeně laskal přes splihlé bílé tričko? Pár, který v Husinecké nakládal do auta několik krabic starých knih, aniž by tušil, že kdosi v oknech nad nimi nechal vyvěšené prádlo jako jediný prapor životního příběhu, který mi navždy zůstane utajen?

Jsem rád, že jsem u toho včera byl. Jsem vděčný, že jsem si zase mohl uvědomit, jak krásné je podívat se nahoru, protože tak lze narazit na úžasné věci. Fasády, chrliče, věžičky, domovní znamení, cirry či cumuly, boha nebo sloup veřejného osvětlení.

Než jsem napsal těchto pár řádků, na okamžik se rozestoupily mraky nahoře za oknem. Tak zvedněte hlavu. Třeba uvidíte to, co já.